Co by se stalo?

18. února 2012 v 10:45 | Melanie
Ahoj

Nová povídka, tentokrát velmi tragická (to je ale novina, co S vyplazeným jazykem) o... No, o čem to je, to už si přečtete.


Sedím na zídce u hřbitova a zírám do prázdna. Zplihlé, mastné, nemyté vlasy mi visí do obličeje, a já už se je ani nesnažím odhrnovat. Rukou držím tašku, aby mi ji někdo neukradl. Nevnímám hlad ani žízeň, ani naprosté vyčerpání. Jsem ponořena v myšlenkách, ve vzpomínkách.
Co by se stalo, kdybych jeden den počkala? Jen ten jeden den? Stalo by se něco tak strašného, kdybych řekla mamce, babičce a dědovi, že k nám domů se vrátíme až zítra? Ne. Jen bychom ještě jeden den přespali u tety, než bychom se vydali zpět domů. A taky bych se nestala svědkem trojnáskobné vraždy.
Táta ten večer přišel z práce opilý. Už dlouho týral mamku, ale dneska...
Zrovna jsem mamce přinesla do koupelny ručník, když vešel táta. Nevšiml si mě, rychle jsem se schovala. Vzal mamku za nohy, a zatáhl za ně. Vražda a la Smith. Víc dělat nemusel. Asi po dvou minutách opustil koupelnu a vydal se dolů. Křičel něco na babičku a potom... Ne, neviděla jsem, co udělal. Najednou se vypařil. Musela jsem zdrhnout.
Takže teď sedím na zdi a nevím, kam půjdu, nebo co budu dělat. Musím krást, žebrat, vybírat koše. Nikdo se nade mnou nepozastavuje. Bezdomovec, holka z ulice. A přitom jsem měla ještě před týdnem všechno! Domov, rodinu, knížky, kosmetiku...
Ani si neuvědomuju, že jsem sklouzla ze zídky. Vydávám se pomalu na policejní stanici. Musím to oznámit. Podat trestní oznámení za vraždu.
Pomalu se loudám ulicemi. Nevím, kde je tu policejní stanice. Musím na ni narazit. Pomalu, ale jistě se začíná stmívat. Nenávidím večery. Noci jsou na ulici šílené. Takže musím rychle někam jít. Ale kam? Kdyby aspoň ti lidé nebyli tak nevšímaví, tak arogantní! Ale já taky nebyla jiná.
Už je docela tma. Letím ulicemi, snažím se najít nějaké bezpečné místo, kde můžu přespat. Náhle mi cestu zastupuje mužská postava. Chci se otočit, ale už je pozdě.
"Ale ale, kohopak to tu máme?"
Strnu leknutím. Ten hlas jsem poznala. Chci zděšeně křičet, ale hrůzou se mi stahuje hrdlo. Chci utíkat, ale nohy mi zdřevěněly leknutím. Nedokážu se pohnout z místa. Táta.
"Ahoj Dito," pokračuje táta, ve tváři svůj děsivý úsměv, který už znám. Přesně takový úsměv měl, když vraždil mámu.
Vytahuje nůž. To už mi hlasivky povolí, a já zakřičím. To jsem ale neměla dělat. Táta bodl. Jednou, dvakrát, třikrát.
"To jsi neměla," zavrčel a ještě jednou bodl. Tělem mi projela už počtvrté ostrá bolest. Zhroutila jsem se k zemi.
Zírala jsem na kaluž krve pode mnou. A znovu jsem si položila otázku: "Co by stalo, kdybychom se vrátili o den dřív?"
A pak jsem začala ztrácet vědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gray Mouse Gray Mouse | Web | 18. února 2012 v 11:13

to je skvělé, i když velmi smutné :-(..:-)

2 *.* Lucc *.* *.* Lucc *.* | Web | 18. února 2012 v 12:27

hezky napsáno

3 Melanie Melanie | 18. února 2012 v 12:32

Děkuju :)

4 Juli Juli | Web | 18. února 2012 v 13:02

wooow...ostrý. Ale dobrý !

5 Lusia Lusia | Web | 20. února 2012 v 20:35

Jako vždy skvěle napsané, jen bych byla po tomhle ráda za něco veselého, z těch smrtí mi už běhá mráz po zádech.

6 Melanie Melanie | 21. února 2012 v 7:15

[5]: Až budu mít inspiraci, napíšu i něco veselýho ;)

7 Carol Carol | E-mail | 15. března 2012 v 16:26

Moc pěkná povídka, ale podle mně by prospělo jednou mít ne tak moc tragický konec

8 Isenstar Eragon Isenstar Eragon | Web | 17. května 2012 v 18:24

O_O O_O WOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOW!!!!!!!!!!!!!!!!

9 modre-oko modre-oko | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 20:17

tak tohle je vážně masakr...
R.I.P...

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama