Orinok 2. část - První školní den

3. února 2012 v 15:03 | Melanie |  Orinok - honba za diamantovým kouzlem
Druhá část Orinoku je tady!

Dnes se seznámíme s Karininou školou a objeví se první zmínka o D.P.!
Příběh v celém článku


U snídaně si obvykle s rodiči skvěle popovídáme. Dneska se ale mamka mračila přes pohár medového likéru, a táta, i když si jako obvykle nandal pořádnou porci smažených hub na cibulce, působil dojmem, že to do sebe nenandá. Neměla jsem moc času přemýšlet o tom, takže jsem vyzunkla svoji sklenici s čajem, dojedla vajíčka s bramborami pečenými na bylinkách a vzala svou tašku do školy. Letmo jsem zkontrolovala, jestli tam mám všechny učebnice.
"Ahoj, mami. Pa, tati."
"Ahoj, Karino," odpověděla roztržitě máma a dolila si likér.
V zrcadle na chodbě jsem letmo zkontrolovala, jak vypadám, a vyřítila se na ulici.
Bylo chladné, podzimní ráno. Bylo znát, že léto už přešlo, i když v Eubriamu nebylo zvlášť teplo nikdy, ani v létě.
Otřásla jsem se zimou. Začala jsem litovat, že jsem si přes školní uniformu nevzala nějaký svetřík. Za chůze se mi vybavil modrofialový svetřík, odpočívající na židli v mém pokoji. Ten by báječně ladil s bílou halenkou a tmavě modrou sukní až na zem, kterou jsem měla na sobě.
Když jsem přišla před školní branu, bylo už osm hodin a patnáct minut, ale Alviera tam pořád ještě čekala.
"Ahoj," řekla na uvítání. "Tak jdeš?"
"No jasně," odpověděla jsem.
V šatnách jsme se přezuly a podívaly se na rozvrh. Prváci mají první hodinu "Magická zvířata," což je předmět, který mě vždycky bavil. Potom je na řadě "Alchymie a lekvarologie," která mi nikdy moc nešla, po této hodině je velká svačinová přestávka. Po ní máme dvouhodinovku "Zaklínadel a zaříkávání." Po této dvouhodinovce je oběd, a nakonec máme jednu hodinu "Ochranných a obranných kouzel."
Zazvonilo. Rychle s Alvierou běžely do učebny v prvním patře, třetí dveře napravo.
"Jsme tu správně!" prohlásila udýchaná Alviera, když jsme před dveřmi zabrzdily.
Na dveřích učebny byl nápis: "Magická zvířata." Vešly jsme dovnitř, a okamžitě jsme si připadaly jako v bláznici.
Po celé třídě byly obrázky průřezů těly různých kouzelnických zvířat. Byla tam například trávicí soustava Blechonice obludné (malý, ochlupený červík, kterého sníte spolu s nějakým jídlem, do kterého se on zavrtá, a způsobuje vám různé zdravotní komplikace, jako třeba uzel na tenkém střevě, nebo zmenšení žaludku), nebo mozek Líhnice bělostné (klade na jídlo svoje odporně páchnoucí vajíčka, a když si nedáte pozor, máte jich najednou v domě celé hnízdo a můžete si pořídit chovnou stanici). Bylo jich tolik, že zakrývaly všechny stěny a dokonce i napůl jediné okno v místnosti, takže uvnitř nebylo moc světla.
Lavice pro dva žáky byly rozestavěné bez ladu a skladu po celé učebně, a vyvolávaly dojem, že je sem někdo jen tak naházel. Alviera mě zatáhla k lavici, která stála zrovna tak, že jsem se celou dobu musela dívat na obrovskou tabuli, na které bylo pohlavní ústrojí draka.
Až ve chvíli, kdy zatleskala, jsem si všimla malé boubelaté čarodějky, stojící za stolem, který byl skoro tak vysoký, jako ona. Byl šikovně umístěný tak, že jsme na ni viděli všichni, ať už byly lavice poházené jakkoli.
"Vítám vás," usmála se na nás čarodějka. "Mé jméno je Eriliza Saditeka a budu vás učit kromě předmětu Magická zvířata taky Alchymii a lektvarologii, takže se uvidíme i na další hodině. Teď k tomu důležitějšímu - k předmětu. Předpokládám, že jste se Magická zvířata učili už na středních školách, a tak víte, o co jde. Ale na střední škole jste zvířata nebrali tak dopodrobna. My se jimi budeme zabývat podrobně. Dnes si uděláme malý opakovací testík, abych viděla, jaké máte v tomto předmětu znalosti."
I když většina žáků bručela, pro mě nepředstavoval tento test žádný problém. Pokud jde o něco takového, jako Typické prostředí pro Blechorožku nebo Deset spolehlivých způsobů jak vyhnat ze svého domu Myšici, to je úplně primitivní (jen pro zajímavost, typické prostředí pro Blechorožku jsou bažinaté lesy a rašeliniště a nejspolehlivější způsoby jak vyhnat Myšici jsou - rozvěšovat česnek, protože Myšice nesnáší ten pach, nechat znovu vymalovat místnosti, protože Myšici, žijící ve stěnách, to zaručeně vypudí, nechat co nejdéle svítit světlo, jíst hodně jahod, nejíst maso, nastříkat všechny místnosti parfémem, vystříkat všechny místnosti vodou, používat pravidelně Myšicidium, hodně větrat v místnostech a nedávat na stěnu tapety!). Na konci hodiny si profesorka Saditeka testy vybrala a rozloučila se s námi. S Alvierou jsme vyšly z učebny jeko jedny z prvních. Teď byla pětiminutová přestávka na to, abychom zi zašli na toaletu a přepravili se do další učebny. Mě a Alviere se nechtělo na záchod, takže jsme se vydaly hledat učebnu Alychymie a lektvarologie.
Našly jsme ji o patro výš, už jsme ji jednou míjely po přijímací cermonii. Vešly jsme jako jedny z prvních, a hned jsme viděly, že spolu asi sedět nebudeme.
Lavice byly pro jednoho, byly to spíš maličké stolečky na krájení přísad, u nich židlička a kotlík. Posadily jsme se s Alvierou za sebe. Nemusely jsme moc čekat, profesorka Saditeka se objevila za okamžik.
"Dobrý den," usmála se na nás zářivě.
Následovala nejhorší noční můra mého života. I v tomto předmětu dělala profesorka Saditeka testy. Zatímco v Magických zvířatech mi test nedělal problém, tady to byla jedna dlouhá a šílená noční můra. Vůbec jsem si nedokázala vzpomenout na přísady do Lektvaru pohody, popletla jsem si trojkřídlé brouky s můrami, no a... Dál to raději nebudu popisovat.
Bylo pro mě vysvobozením, když konečně zazvonilo. Nastala svačinová přestávka, která trvala dvacet minut. V naší, Orinocké kultuře je na svačině postaven celý den, je to základ dne. Zamířily jsme s Alvierou ven, na lavičky.
Posadily jsme se, vytáhly z tašky chlebník a rozbalily jsme svačinu. Já měla čtyři bylinkové buchty, lahev třešňo-jahodové limonády, dva sendviče a zapečený rohlík s Anchivajským sýrem. Alviera si přinesla topinku s bylinkovým máslem a džemem, lahev vody a tři buchty. Posadily jsme se a jedly. Všimla jsem si, že na stolku leží noviny, tak jsem jedny sebrala a začetla se. Titulek "Vražda v Sanreamu!" jsem přejela pohledem, a vzápětí můj pohled padl na "Záhadná cizinka a její údajné spojení se starým kouzlem!" To vypadalo zajímavě. Pustila jsem se do čtení.
Na stránce byla nějaká menší fotografie a bylo vidět, že byla pořízena amatérem a ve velkém spěchu. Byla na ní zachycena žena, asi třicetiletá, s hustou hřívou havraních vlasů. Vypadalo to, že někam spěchala, a proto ji ten někdo, kdo ji fotil, nezachytil dobře. Z hrudi jí tryskalo zvláštní modré světlo.
Článek o této záhadné cizince byl stručný. Prý se ve městě objevila na drakovi, jméno je neznámé, ale údajně ovládá mocné Diamantové kouzlo, které se projevuje tím, že lidem, kteří ho ovládají, tryská z hrudi modré světlo.
"Ukaž, co tam je tak zajímavého?" zajímalo Alvieru. Natáhla se a vyškubla mi noviny z rukou. Za normálních okolností by mě to naštvalo, ale vzpomněla jsem si, že jsem nedojedla svačinu, takže jsem se zakousla do bylinkové buchty.
"Diamantové kouzlo?" zeptala se Alviera zmateně a odložila noviny. "O tom jsem v životě neslyšela."
Trochu jsem si oddychla, že mi nic ze střední nevypadlo z paměti. Takhle jsem si mohla být jistá, že z hlavy cedník ještě nemám.
Zazvonilo. Měli jsme hodinu zaklínadel a zaříkávání. Rychle jsme s Alvierou hledaly tuto učebnu. Proletěly jsme přízemí, ale tam byl jen obchůdek pro ty, co si nemohli nosit jídlo z domu a kabinety a sborovny. V druhém patře bylo pár učeben, ale ta naše tam nebyla. Samozřejmě jsme ji našly až v posledním patře, těsně pod střechou a dorazily jsme samozřejmě jako poslední, pět minut po zazvonění. Profesor, dost starý, menší s šedivými vlasy, který tam už samozřejmě vykládal, se na nás otočil s přísným výrazem.
"Slečny, už je pět minut po zazvonění," řekl přísně. "Jak se jmenujete?"
"Karina Laithania, pane profesore," řekla jsem a spěchala jsem k jedné z volných lavic.
"A vy?" obrátil se profesor na Alvieru.
"Alviera Maxiellenia," představila se Alviera a honem si šla sednout do lavice za mnou.
"Takže, jak jsem říkal," pokračoval profesor ve výkladu, který jsme svým příchodem patrně přerušily, "mé jméno je Elvin Herbainel. Jsem členem Tajemné pětice a váš profesor, který vás bude vyučovat předmět Zaklínadla a zaříkávání." Chvíli se odmlčel a potom pokračoval. "Mějte na paměti, že zatímco zaklínadla jsou jednoduchá a jejich používání je bezpečné, zaříkávání částečně spadá i do černé magie. Vzpomeňte si, žáci, na staré legendy o černokněžnících, kteří dokázali zaříkáváním někoho zabít, přivolat na město smrtelné choroby, začarovat zvířata, a ještě mnohem horší věci. Používání zaklínadel není nijak omezováno, zatímco pro zaříkávadla platí bezpečnostní pravidla a jiné zákony. My se jimi proto také budeme řídit."
Poté jsme si rozdali učebnice, a měli jsme za úkol přečíst si asi dvacetistránkovou kapitolu o zásadách používání zaříkávadel. Protáhlo se to až do druhé poloviny. Za domácí úkol jsme dostali pojednání na délku jednoho pergamenu na téma "Proč jsou pro nás některá zaříkávadla nebezpečná, zatímco jiná ne?" a šli jsme na oběd.
V jídelně jsme se jako obvykle posadily s Alvierou k sobě. K obědu byla dračí játra na smetaně a báječný brusinkový džus. Právě jsem skoro dojedla první z jater, když si k nám přisedli dva kluci.
"Ahoj, kočky,"pozdravil nás ten jeden. "Viděli jsme vás včera na přijímací ceremonii, Kasiel DaCerral a tohle je můj nejlepší kamarád Red Sannel."
Já s Alvierou jsme se jim představily a oni nás vzápětí pozvali do hospody. "Co byste řekly dneska večer v šest v kavárně U malého dráčka?" navrhl Red.
Podívaly jsme se s Alvierou na sebe. Kavárna U malého dráčka byla proslulá tím, že po šesté hodině se tam scházeli nejrůznější osoby z Eubriamu. Opilci, lidé, co ovládají ne úplně čistou magii... na druhou stranu ale ti kluci byli docela hezcí, zvláště Kasiel.
"Dobře, půjdeme," slíbila jsem.
"Skvěle," řekl na to Kasiel.
Zbytek oběda proběhl trochu v trapném tichu. Kluci se nás zeptali, jak se nám tu líbí, vyslechli náš názor na některé profesory, Red souhlasil s mým názorem, že zatímco profesorka Eriliza Saditeka je moc milá, ale Elvin Herbainel je starý morous, zatímco Kasiel se nechal slyšet, že jsme ještě nepoznali Vilemiinu Kazitkovu, která nás bude učit Anchivajštinu (do Anchivaje jsem se vždycky chtěla podívat), kterou jsme měli na programu hned zítra. Prý je to děsná fúrie.
Dojedly jsme asi pět minut před tím, než zazvonilo, a tak jsme měly dost času najít učebnu Ochranných a obranných kouzel. Byly jsme tam už asi minutu před zazvoněním, nikdo ze spolužáků tam ještě nebyl, takže jsme si mohly vybrat tu nejlepší lavici. Se zazvoněním do třídy vešla hubená blondýna s arogantním výrazem. Počkala, až dojdou všichni žáci, než se pustila do řečí.
"Vítejte," oslovila nás. "Mé jméno je Erilina DeDaerna a budu vás učit tento předmět. Jistě jste se ho učili už na základních a středních školách, tak doufám, že většinu kouzel už znáte. Tady se spíše budete už jen učit rozbor kouzel, jak kouzla správně použít, abyste docílili co největšího efektu a tak dále. Samozřejmě se naučíte i několik kouzel pro hodně pokročilé, ale bude jich opravdu jen několik. Teď bych si ale ráda otestovala vaši schopnost bránit se a vzdorovat různým kletbám. Třeba vy, slečno," ukázala na mě. "Jak se jmenujete?"
"Karina Laithania," odpověděla jsem.
"Tak tedy Karino, pojďte jsem dopředu a ukažte mi, jak vzdorovat rosolovité kletbě," vyzvala mě.
Nechtělo se mi, ale musela jsem poslechnout. Vystoupila jsem z lavice a měla jsem pocit, že na mě už tu kletbu někdo seslal, protože mi připadalo, že mě nohy neposlouchají a mění se v rozklepaný rosol.
Došla jsem až před tabuli a měla jsem pocit, že se scvrkávám. Profesorka na mě pohlédla, vztáhla proti mě ruku a vykřikla: "Mortiaelli!"
Rychle jsem švihla rukou vpřed: "Antesse!" vykřikla jsem. Paprsek, který vyrazil z mé ruky, a paprsek, který vyrazil z ruky profesorky, se střetly ve vzduchu. Chvíli to vypadalo, že se zarazily na místě. Zmobilizovala jsem všechny své síly, a snažila se ten paprsek vrátit zpět do profesorčiny ruky. Nakonec se mi to podařilo.
Než skončila hodina, byli vyvoláni téměř všichni, a to už potom bylo zajímavé, sledovat, jak se všichni brání kletbám, které na ně profesorka DeDaerna sesílala. Některým se to povedlo, některým ne. Na konci hodiny nás všechny profesorka obodovala. Byla jsem potěšena, když jsem zjistila, že mi dala dvanáct bodů z patnácti možných. Po zazvonění se s námi všemi rozloučila a my vyšly s Alvierou na ulici.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama