Orinok 3. část - Diamantová paní

4. února 2012 v 13:45 | Melanie |  Orinok - honba za diamantovým kouzlem

Další díl povídky je tady!
Dnes se tu poprvé objeví Diamantová paní!



Procházely jsme právě Magickou třídou v Sanreamu - Eubriamské čtvrti. Byly tu velké domy, několikapatrové, s ohromnými okny. Mezi nimi se tísnilo několik obchůdků. Ale my jsme touto ulicí procházely z toho důvodu, že se tu nacházela Světová knihovna. Jsou v ní uloženy kopie všech spisů, co kdy čarodějové napsali a je strašně velká a rozlehlá.
"Tady to je," ukázala Alviera na obrovskou budovu, která stála naproti stísněnému obchůdku "Magické koule všeho druhu".
Byla jsem v této knihovně už mnohokrát - moje matka Haribella tu dělá knihovnici.
Otevřely jsme dveře a vešly. Prošly jsme dlouhou halou a vystoupily nahoru po schodech, které pokrýval temně rudý koberec. Potom jsme strčily do jediných dveří, které vedly jinam než na toaletu a ocitly jsme se v knihovnické místnosti.
Knihovníků tam bylo několik, protože ve Světové knihovně byly denně stovky lidí, kteří si potřebovali něco vyhledat. Došly jsme ke stolku mojí mámy.
"Ahoj mami," pozdravila jsem. "Něco jsem ti přinesla."
Položila jsem na stůl slaný závin s česnekem, který má máma moc ráda a který jsem po cestě koupila v pekárně.
"Ahoj Karino. Děkuju. A jak bylo ve škole?"
"Docela dobrý," pokrčila jsem rameny. "Už jsme dostali první domácí úkoly."
"No jistě, proč bys tu jinak byla?" zasmála se máma. "Tak co potřebujete, holky?" zeptala se, když zaregistrovala Alvieru.
"Máme vypracovat na půl pergamenu pojednání o zakrslých dracích do Magických zvířat, do Alchymie a lektvarologie máme zase napsat způsoby výroby zlata, do Zaklínadel a zaříkávání máme napsat o tom, proč jsou pro nás některá zaříkávadla nebezpečná, a do Ochranných a obranných kouzel máme napsat základní rozdělení ochranných kouzel a kdy se používají," řekla jsem.
Máma na chvíli odešla a když se vrátila, nesla kouzlem ve vzduchu štos knih. Každé z nás dala půlku a poslala nás do studovny. Myslely jsme, že to neodneseme.
Ve studovně bylo docela ticho, lidé dávali přednost přečtení knih přímo v "knižním sále", což bylo to místo, kde se v obrovských policích a nádherně lakovaných skříních shromažďovaly knihy. Bylo tam jen několik židlí, ovšem lidié se spokojili i s místem na zemi.Tady do studovny nikdo moc nechodil.
Sedly jsme si k jednomu stolku a otevřely jsme jednu z ohromných bichlí, která nesla název "Všechna tajemství zlata". Otevřely jsme ji a pustily se do čtení. Stránky už byly dost staré - vlastně celá kniha byla dost stará - a sem tam se nějaké listy uvolňovaly. Pár stránek tu úplně chybělo, ale většinu informací, co jsme potřebovaly, jsme našly a zbytek jsme vyhledaly v druhé knize, která nesla název "Rozdílná výroba zlata". Potom jsme otevřely "Taje zaříkávání", a pustily se do vypracovávání eseje pro jedoho starého, nabručeného dědka. To nám dalo trochu větší práci, protože jsme tam měli zapojit i vlastní úvahu, ale stačilo najít pár skutečně nebezpečných zaříkávadel, a už jsme věděly, co tam napsat.
Následně jsme se pustily do psaní o zakrslých dracích, a to už byl obor, ve kterém jsem se vyznala. Napsala jsem o dvaadaceti základních druzích zakrslých draků, a ke každému jsem něco připsala, například co je pro daný druh typické. Alviera s tím měla větší potíže, a i když hledala celkem v pěti knihách, od Encyklopedie draků až po Zakrslé draky ostrovních států, prostě toho moc nenapsala. Potom jsme se ještě pustily do základního rozdělení ochranných kouzel a jejich používání pro profesorku DeDaernu. Nakonec jsme to zvládly za půl hodiny. Odnesly jsme knížky zpátky mámě.
"Mami?" začala jsem opatrně. "Myslíš, že bych mohla mít draka?"
Máma sebou trhla a dopis, který měla rozepsaný, si polila zeleným inkoustem. "Zbláznila ses?" vyjekla. "Chceš, aby nám zapálil dům?"
"Jenom dráčka zakrslého, prosím!" zkoušela jsem to.
"Řekla jsem ne a basta!" řekla máma.
"Paní Laithanio, chtěla jsem se vás zeptat," vložila se do toho Alviera, "jestli něco nevíte o Diamantovém kouzlu."
Účinek jejích slov byl zajímavý. Lidé náhle zpozorněli a máma se zarazila. "O Diamantovém kouzlu?" řekla pomalu.
"Ano," řekla Alviera a udiveně pozorovala účinek svých slov.
"No, údajně má jít o nesmírně mocné kouzlo, které by mohlo kohokoli přivést do neuvěřitelného bohatství. Lidem, kteří ho ovládají, tryská z hrudi modré světlo," odpověděla máma.
Alviere se na tváři objevil úžas a chtivost. No ovšem, pomyslela jsem si otráveně. Alviera letí na peníze jako vosa na med. Netrpělivě jsem mlaskla a strčila jí pod nos svoje hodinky.
"Podívej se, kolik je! Za dvacet minut začíná muzikál, musíme jít! Vzala jsi lístky?"
"J.. jo," vzpamatovala se Alviera. "Jasně. Už jdu."
Vyšly jsme ven na ulici. Chvíli jsme hledaly po kapsách plánek města, potom, když jsme ho našly, jsme odbočovaly do několika uliček, až jsme došly k Divadelní ulici, což byl název skutečně výstižný, protože kromě divadla samotného tam byly i různé trafiky, které prodávaly časopisy s divadelními recenzemi, a restaurace U divadla.
Vešly jsme do divadelní budovy a po menším bloudění jsme se ocitly v hledišti. Měly jsme lóži a hleděly jsme na jeviště, zakryté oponou. Asi po deseti minutách začala zhasínat světla, a nakonec už jen svítilo malé modré světlo uprostřed hlediště. Nakonec i to zhaslo a opona se roztáhla. V osvětlení reflektorů začali zpívat a tančit nějací herci, podle jejichž oblečení jsem poznala, že asi hrají prostý lid z venkova Zpívali něco o tom, jak se jim šťastně žije a jak je královna Swiettla moudrá a spravedliv. Toto sdělení jim zabralo několik málo minut, a poté se na jevišti objevila Wriellanioe Tavillie. Jakmile začala zpívat, všichni jsme oněmněli. Tato dáma mohla být na svůj hlas skutečně hrdá. Byl velmi sebejistý.
Zbytek muzikálu jsem tak trochu prosnila. Když nadešla závěrečná píseň a "umírající" Swiettla v rukou krále Dasielteila šeptala: "Miluju tě!" měla jsem slzy v očích. Jakmile to Swiettla dořekla, spadla jí hlava, povolila sevření a byla mrtvá.
Celou dobu, co se herci klaněli, jsem tleskala jako blázen. Potom jsme s kamarádkou vyšly z divadla.
"Navrhuju, abychom zašly do restaurace na něco menšího a potom se vydaly k Malému dráčkovi, co ty na to?" navrhla Alviera.
"Jsem pro," souhlasila jsem a obě jsme šly do restaurace U divadla.
Jídlo v restaruraci bylo báječné. Obě jsme si s Alvierou objednaly to samé - vaječnou omeletu s bylinkami, česnekem a sýrem a zapíjely jsme to bylinkovým čajem. Celou dobu jsme si povídaly o představení, a když jsme vyšly na ulici, začaly jsme na celé kolo vyzpěvovat refrén jedné písničky z muzikálu.
Když jsme došly ke kavárně U malého dráčka, bylo šest hodin a pět minut. Obě jsme se zmateně rozhlížely, když jsme uslyšely: "Karino! Alviero! Tady!"
Otočily jsme se a uviděly Kasiela a Reda, jak na nás mávají od malého stolku vedle baru. Zamířily jsme k nim.
"Ahoj," pozdravil nás Red, vzápětí se obrátil k baru a zavolal: "Giro, ještě dva medové likéry!"
Malá, kyprá dívka za barem okamžitě přinesla dvě lahve máslového likéru a dvě sklenice, které před nás postavila. "Dobrou," zabručela a vrátila se za bar.
Připili jsme si. Všichni jsme se napili, a mě likér zachutnal. Byl sladký a vynikající. Pomalu jsem do sebe obrátila celou sklenici.Začala se mi točit hlava a viděla jsem trochu hůř.
Náhle se dveře znovu otevřely. Zadívala jsem se k nim. Vstoupila štíhlá žena s hustými vlasy černými jako noc. Sedla si na židli k baru a objednala si medový likér. Nalila do sebe celou sklenici na ex. Pozorovala jsem ji, ani nevím, proč. Náhle jsem viděla, že se trochu zapotácela, začala lapat po dechu a chytila se za hruď, ze které jí vystřelilo modré světlo. Všichni strnuli. Alviera vyskočila ze židle skoro zároveň s kluky. Všichni tři běželi naproti té ženě.
Proboha, co to do nich vjelo? pomyslela jsem si zděšeně. To ale nebylo to nejhorší. I ostatní opilci vyskočili a vrhli se na ženu. To už mi to došlo. Ale ne. Diamantová paní, jak se jí začalo říkat u nás ve škole.
Musím něco udělat, uvědomila jsem si. A udělala jsem pochopitelně tu největší hloupost, která mě napadla. Srazila jsem pár krajních opilců kouzlem. Ti mi vzápětí podrazili nohy nějakým kouzlem a já jsem sjela po podlaze přímo do hejna lidí. Tím jsem se dostala skoro k Diamantové paní.
Rychle jsem se rozmýšlela, a potom jsem od sebe několik lidí odmrštila kouzlem. Popadla jsem Diamantovou paní za ruku a táhla ji z kavárny.
Jakmile jsme byly venku, Diamantová paní vykřikla nějakou formuli. Zneviditelnila nás.
Běžely jsme ulicemi, jak rychle jsme to dokázaly, až jsme se zastavily u našeho domu. Potichu jsem vešla dovnitř a odemkla dveře do sklepa.
"Běžte tam," přikázala jsem Diamantové paní. "Zastavím se, jak to bude možné."
Diamantová paní mě poslechla a sešla po schodech dolů. Zavřela a zamkla jsem za ní dveře a opřela se o ně. Panebože, napadlo mě, co budu dělat?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama