Orinok 4. část - Eriela Derisa vysvětluje

9. února 2012 v 9:58 | Melanie |  Orinok - honba za diamantovým kouzlem
DALŠÍ ČÁST PŘÍBĚHU JE TADY!

Co se stalo, když u sebe Karina ukryla Diamantovou paní? Jak se Diamantová paní jmenuje a co dělá v Eubriamu? Čtěte a dozvíte se!


Druhý den ráno, hned po snídani, jsem zašla za Diamantovou paní s konvicí bylinkového čaje a jedním ze slaných závinů s česnekem. Školu jsme měli až odpoledne, takže to bylo dobré.
"No, to je dost," řekla Diamantová paní, jakmile mě uviděla. Z hrudi už jí modré světlo netryskalo, ale vypadala unaveně. "Hlad nemám, ale tady na tom se vůbec nedá spát!" Ukázala na starou matraci v koutě. "A jsou tu krysy!"
Podala jsem jí jídlo a ona se na to podívala. "Já vím, že vy v Orinoku nedáte na bylinky dopustit, ale já jsem zvyklá na ostrá, kořeněná jídla z Kilittalle," řekla.
"Vy jste byla v Kilittalli?" zeptala jsem se udiveně.
"Přesněji řečeno jsem tam deset let žila," odpověděla mi.
"Vy jste tam žila? Deset let? A kolik vám je?"
"Za měsíc to bude osmadvacet," odpověděla.
"A proč jste teď tady?" zeptala jsem se. "A jak se vůbec jmenujete?"
Podívala se na mě nedůvěřivým pohledem. "Můžu ti věřit?"
"Ano," řekla jsem netrpělivě. Ta dáma si mě prohlížela, jako by mi viděla až do duše, a zvlášť pozorně si prohlížela moje oči.
Nakonec zřejmě usoudila, že mi může věřit, takže spustila.
"Jmenuju se Eliera Derisa. Do svých dvanácti let jsem žila celkem šťastně. Potom - nastal zlom. Zrovna když jsem vycházela základní školu kouzel, zemřel můj otec při epidemii jakési záhadné nemoci odněkud z jihu. Matka, která byla nezaměstnaná, rozhodla, že musím jít do práce, a zapomenu na střední školu. To mě dopálilo. Řekla jsem mámě, aby si práci sehnala sama, že já si nenechám kazit život, protože jsme na tom mometálně bledě. Ten den mě máma vyhodila z domu. Skončila jsem na ulici, jen s pár zlatými v kapse. A tehdy jsem si řekla, že se pomstím mámě, která mě neměla ráda, protože jsem byla nechtěné dítě. Našla jsem si ubytování a brigádu, a v šestnácti letech, potom, co jsem střední školu vyšla, jsem si jednoho dne sbalila svých pět švestek, rozloučila jsem se s paní, u které jsem bydlela, dala jsem jí nájemné ještě na příští měsíc, kdybych se rozhodla vrátit, skočila jsem na loď a odjela. Byla jsem sand všude a jednoho dne jsem se zastavila u Diamantového ostrova. Zdejší lidé mě naučili Diamantové kouzlo. U nich je běžné, že ho umějí. Potom jsem žila v Kilittalli. Jednoho dne jsem se šla projít na Kamennou pláž a našla jsem tam starý deník."
Všechno mi to znělo jako nějaký fantasy příběh. Tajemství ukryto ve starém deníku, dívka bez jakéhokoli rodinného zázemí, která ho najde a jde splnit své poslání...
Eliera Derisa pokračovala. "Byl to deník z roku před Velkou Lunou."
Před Velkou Lunou? Zalapala jsem po dechu. Nikdo jistě neví, co bylo před Velkou Lunou - Velká Luna je magické dvojče Měsíce, které se objevilo na nebi asi před deseti tisíci lety a učinil z nás kouzelníky. Co bylo předtím? Neví se.
"Co se tam psalo?" zeptala jsem se dychtivě.
"Naši předkové byli nekouzelníci a žili s dalšími nekouzelníky, jejichž potomci se kouzelníky nikdy nestali. Ale zjistila jsem tam jednu šokující skutečnost - kouzelníci byli už před Velkou Lunou. Ten deník byl jedné z nich. Psalo se tam o prokletí, které zasáhne celý velký svět před mořem s karmínovou barvou za nějakých patnáct tisíc let, až budou kouzelníci žít odděleně od nekouzelníků."
"Orinok," zašeptala jsem.
Eliera Derisa pokývala hlavou. "Prý se to stane, až bude měsíc se sluncem stát v pravém úhlu a na obloze bude i ve dne vidět souhvězdí Draka.
"Ale... ten den má být už za měsíc!"
"Ano. Ale ty nevíš všechno, co v tom deníku stojí. Prý by byla jedna naděje, jak to zastavit - kdyby někdo obětoval svůj život za lidi v Orinoku - někdo, kdo odtud pochází, ale dlouho tam nežil."
"Vy," uvědomila jsem si.
"Ano. Tedy, ne že bych to musela být výslovně já, hodně lidí, co žije v některé ze zemí za Karmínovým mořem, nebo na ostrůvcích v Karmínovém moři, pocházejí z Orinoku, ale prostě... já měla ten dojem, že je to - nějak - můj osud."
"A psalo se v tom deníku, o jaké prokletí se jedná?" zeptala jsem se.
"Prý to má být - apokalypsa. Konec Orinoku."
"Panebože," roztřásla jsem se.
"Musíš mě pustit ven," rozkázala mi Eliera. "Nemůžu tu jen tak sedět. Diamantové kouzlo mi může být hodně užitečné - nakonec bych třeba ani nemusela umírat, abych vás všechny zachránila. Ale musím ven!"
"Venku jste ve smrtelném nebezpečí," řekla jsem jí. "Hodně lidí chce získat Diamantové kouzlo - nemůžete ven! Pustím vás den před tím, než.. než se to stane."
"Dobře," řekla Eilera Darlisa. "Ale buď od té dobroty a nenos mi sem jídlo večer. Nejsem zvyklá jíst večeři."
Opustila jsem sklep a začala se chystat do školy. Pořád jsem přemýšlela o tom, co mi Eliera řekla. Vypadalo to šíleně a neuvěřitelně. Je možné, že by opravdu...
No, tak přinejhorším budu muset den před zkázou odejít Orinoku a nikdy se nevrátit. Naskočit na loď, nikomu nic neříct a... zmizet. Nechci zemřít kvůli prokletí!
No jo, uvědomila jsem si pak, jenže proč bude Orinok vůbec prokletý?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marille Marille | Web | 19. dubna 2012 v 17:37

Začíná to být zajímavé... super

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama