Orinok 5. část - Madi Laikatrela

31. března 2012 v 14:41 | Melanie |  Orinok - honba za diamantovým kouzlem
Ahojky, nová část dobrodružného příběhu Orinok - honba za diamantovým kouzlem je tady! Dneska se objeví další dost důležitá osoba v příběhu. Bude to ale o něco kratší Mrkající


Když jsem šla odpoledne do školy, byla jsem roztěkaná. Pořád jsem musela myslet na Erielu a na její předpověď o Orinoku. Bylo by lepší, kdybych se o tom vůbec nedověděla!
"Hej, co je?" šťouchla do mě Alviera. "Jsi jako ve snu! Jo, a omlouvám se za ten včerejšek, nevím, co to do mě vjelo."
Byla jsem v pokušení říct, že do ní vjela především touha po diamantovém kouzlu a po penězích, ale nechtěla jsem se s ní hádat a proto jsem jen pokrčila rameny a řekla: "Jo, trochu jsem se zamyslela." Alviera to naštěstí nekomentovala, a protože zrovna začala hodina, rychle jsme běžely do učebny Anchivajštiny.
Učebna byla velká a rozlehlá, ale byla v ní zima. Lavice byly srovnané v řadách, na stěnách visely (pečlivě uspořádané) základy Anchivajské gramatiky.
Zatímco se všichni studenti hlučně usazovali, všimly jsme si s Alvierou malé, hubené černovlásky. Musím říct, že vypadala fantasticky. Kdybych ji takhle potkala někde ve městě, nikdy bych nevěřila, že je to učitelka. Mohlo jí být tak nanejvýš dvacet let, její vlasy měly havraní barvu a fantasticky se leskly, kroutily se do prstýnků a při sebemenším pohybu jí poskakovaly okolo hlavy, jako by byly živé. A byla neuvěřitelně hezká - a taky jako by přímo sršela energií. Musela být ze zemí za Karmínovým mořem. My v Orinoku jsme unavení, skoro nežijeme, jenom se soustředíme na naše cíle. Odkud asi je?
Potom mi to došlo. Kdo nás může naučit lépe anchivajsky, než Anchivajka?
Ve chvíli, kdy jsme se všichni usadili, mávla rukou. Byl to jenom pohyb, ale reakce na něj byla větší, než na výbuch bomby. Všichni jsme okamžitě ztichli.
"Vítám vás," usmála se na nás a odhalila přitom zářivě bílé zuby. "Mé jméno je Madi Laikatrela a jsem tu tento rok poprvé. Máte nějaké dotazy?"
Podívali jsme se po sobě. Napadaly nás stovky dotazů, třeba odkud ta žena je, protože byla jasně jiná. Ale na nic jsme se nezeptali.
"Dobrá," řekla Madi po chvíli. Až teď jsem si povšimla skoro neznatelného přízvuku v jejím hlase. Nebyl anchivajský, to bych poznala. Ale přízvuk to byl, to bylo jisté. "Chtěla bych si vyzkoušet vaše znalosti z anchivajštiny. Rozdám vám papíry s textem, který přeložíte."
Jakmile mi podala papír, podívala jsem se na text. No nazdar, pomyslela jsem si. Začala jsem se mořit s textem.
A sefer ka sihre dge pobist geda moilli... A jak se proboha přeloží Rychle odemkla a vřítila se do předsíně? Psala jsem. A gáret sdetir u date tiu pokia. Ne, už toho mám dost. Ještě nejsem ani v polovině. Strašidlo! Proboha, jak se řekne strašidlo? Gerret a chujdite nebo jenom gerret?
Na konci hodiny jsem se smíšenými pocity odevzdala profesorce list s textem. Podívala se na něj a vsunula ho do složky. Zamířila jsem ke dveřím.
"Ještě okamžik, Karino," zaznělo za mnou. Otočila jsem se.
Profesorka Laikatrela stála u stolu. Neusmívala se, jen se na mě dívala. Její modré oči, ve byly kterých po celou hodinu veselý jiskřičky, se dívaly chladně, možná trochu smutně.
"Ano, paní profesorko?"
"Karino, já..." Vypadalo to, že profesorka Laikatrela váhá, jak mi to říct. Potom ze sebe vyrazila: "Nevíš něco o Diamantové paní?"
"Já... ?" Na okamžik jsem byla vyděšená. Věděla něco? Profesorka se na mě dívala. "J - jak bych mohla?"
"Karino, podívej se, včera jsi ji zachránila před těmi opilci. Byla jsem tam taky. Já - chtěla bych tu ženu najít."
"Abyste ji zabila a získala pro sebe to kouzlo? Jenom proto?" Bylo mi jedno, že jsem drzá. Prostě jsem jí chtěla říct, co si o ní myslím, ale pálily mě oči z úst se mi vydralo jen: "Jak můžete být taková!" Vyběhla jsem ze třídy.
"Karino!" zavolala za mnou profesorka. "Vůbec jsi to nepochopila!"
Nevrátila jsem se. Ať si ta ženská říká, co chce, já nic prozradit nehodlám. Kdoví, co všechno by se stalo, kdybych té ženské začala vykládat to tajemství!
Na konci chodby jsem málem vrazila do Alviery. Opírala se o stěnu chodby, tašku přes rameno. Zírala na prostější dveře. Když mě uviděla, otočila se.
"Co ti ta profesorka chtěla?" zeptala se mě.
"Nic zvláštního," mávla jsem rukou. A protože na mně Alviera dál visela zvědavým pohledem, řekla jsem: "Myslela si, že se zná s mým tátou, prý s ním chodila na základku."
"Aha," kývla hlavou Alviera a k mé úlevě už se na nic dalšího neptala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama