Nová holka aneb Minulosti neunikneš

28. dubna 2012 v 9:08 | Melanie |  Krátké povídky
Ahojky, další příběh pro vás, o5 na TT. (Já si prostě nemůžu na TT založit zvláštní rubriku) Jsem zvědavá, jak se bude líbit.


Nikdy jsem nebyla z těch lidí, kteří věří v něco nadpřirozeného. Jsem normální, možná trochu morbidní holka, co si nikdy na nic nehrála a všechno je zvyklá říkat naplno. Pak se ale stalo něco, co obrátilo můj život naruby.

Zazvonilo a já jsem udělala kyselý obličej. Senzace. Otočila jsem se a pomalu se vydala do třídy. Vědomí, že jsem zase odsouzená k deseti měsícům těžkého mučení, než přijdou letní prázky, mi asi těžko mohlo vykouzlit úsměv na tváři. Pociťovala jsem asi stejné nadšení, jako kdyby mi někdo nabídl, že mi rotrhá moje nejoblíbenější šaty na hadry a vytře s nimi podlahu ve všech domech v Africe.
"Ahojky Lucie!" Kamarádka Sára mě praštila do zad. "Včera jsem mluvila s naším třídním, a ten mi řekl, že do třídy má přijít nějaká nová holka!"
"Nová holka?" zabručela jsem otráveně. "Nějakej novej kluk by nebyl?"
"Kobra 11 hlásí: Nouze o kluky v dosahu pěti kilometrů!" zasmála se Sára. Pousmála jsem se. "Čím to, že máš první školní den takovou dobrou náladu?"
"Musíš se na to dívat optimisticky!" prohlásila Sára.
"Já zatím nevidím ani ten nejmenší důvod k optimismu. Začíná školní rok, ten děsnej matikář se ještě neodpakoval a naše super ájinářka odešla. Čím to, že ti nejlepší učitelé vždycky odcházejí, zatímco ti úplně děsní zůstávají?"
Sára vzdychla, ale věděla, že nemá cenu se se mnou hádat. Konečně jsme došly do třídy.
"Ahoj Lucko, ahoj Sáro!" zavolala na nás moje nejlepší kamarádka Rebeka.
"Čau Rebi!" zavolala jsem na ni. "S kým letos sedíš?"
"S Matesem," odpověděla Rebi, jako by to byla samozřejmost. Honem jsme slítly do nejbližší lavice a podívaly se na sebe. Tahle Rebeka!
Do třídy vstoupil náš třídní učitel, za ním šla nějaká holka s černými vlasy, které nebylo vidět do obličeje.
"Třído!" zakřičel na nás učitel Dvořák. "Tohle je vaše nová žákyně, Elena Dostálová! Eleno, někam si sedni."
Elena se natočila tak, že jí bylo vidět do obličeje a já jsem skoro zalapala po dechu. Už jsem ji určitě někde viděla, byla mi povědomá, určitě se známe! Byl to divný pocit, nevěděla jsem, jak ho pojmenovat. Skoro jako bysme někdy byly nejlepší přítelkyně, ale pak jsme se rozešly a zapomněly na sebe.
Při pohledu na tu neznámou jsem věděla, že ona má úplně stejný pocit.

***

Prožila jsem neklidnou noc. Ve spánku se mi neustále zjevovala nějaká cizí žena. "Moje dcera! Moje dcera!" křičela na mě. Potom se proměnila v Elenu, která už nekřičela, ani nic nedělala. Jen tam tak stála a dívala se na mě. A potom se opět proměnila v tu ženu, a zase začala na celé kolo křičet, tentokrát ale: "Zabilas ji, zablas ji!" A potom se mi to všechno rozmazalo do neuvěřitelného shluku barev a zvuků, ve kterých se mísil pláč malého dítěte s křikem, do toho ještě nějaké hlasy, jako by se někdo s někým hádal, no a pak jsem se probudila. Třásla jsem se po celém těle a byla jsem propocená.
Když jsem znovu usnula, ta žena se v mém snu objevila znovu. Tentokrát nekřičela, ale třásla se pláčem u mých nohou. "Zachraňte ji, prosím, je mi to líto!" šeptala. A potom se opět proměnila v Elenu, která zase jenom stála a dívala se. A potom jsem se opět probudila.

***

Ve škole jsem se objevila pořádně rozespalá, ale viděla jsem, že nejsem sama. Elena zívala, jako by trénovala na mistrovství světa v zívání.
"Ahoj, taky ses vůbec nevyspala?" pozdravila mě. Zavrtěla jsem hlavou. "Zdálo se mi o tobě," řekla jsem jí a celý ten sen jsem jí vyprávěla. Elena na mě zírala skoro s otevřenou pusou. "To je zvláštní," řekla. "Mně se zdálo, že vidím nějakou vysokou blond ženu, jak říká něco o tom, že udělají všechno, aby přežila, netuším, kdo! Potom se proměnila v tebe a dívala se přímo na mě, a potom ses zase proměnila v tu ženu, a ta ženská říkala, že to není její chyba, že měla jít na sál, dokud byl čas, potom jsem se probudila, a když jsem zase usnula, tak jsem tam zase viděla tu blond ženskou, jak se dívá někam do prázdna, jako ke svým nohám a říká, že je jí to líto, ale že už je pozdě, že se nedá nic dělat."
Podívaly jsme se na sebe, v očích překvapení.

***

"Jsi si jistá, že to bude fungovat, Eleno?" zašeptala jsem.
"Je to jediná cesta, jak zjistit, jestli máme pravdu!" namítla.
"Jestli TY máš pravdu," opravila jsem ji. "Říkej si, co chceš, já na minulý život a na reinkarnaci a na tohle všechno nevěřím."
"Nemusíš věřit, ale co když to tak opravdu je?" namítla Elena a zazvonila.
Dveře nám otevřela žena tak kolem čtyřiceti, upravená, vůbec nevypadala jako nějaká čarodějnice, nebo jak jsem si ji vlastně představovala. Po představení a vysvětlení, o co kráčí, se nás žena ujala.
"Posaďte se, slečny, hned uvidíme, co je na tom pravdy," usmála se na nás.
Podívaly jsme se po sobě a posadily se. Žena začala něco odříkávat, a mě se zmocnila ospalost. Podivné aroma v místnosti a ženin tichý hlas mě brzy ukolíbal, a já usnula.
Probudila jsem se stejně rychle, jako kdyby mi někdo zakřičel přímo do ucha. Elena na mě vyděšeně zírala, zatímco žena se usmívala. "Výborně, výborně. Ještě si poslecheme Eleninu verzi," usmála se a upřela na Elenu své uhrančivé oči. Znovu něco odříkávala. Elena se v křesle zachvěla a usnula.
"Kdo jsi?" zeptala se žena.
"Ma-Marie Nováková," odpověděla Elena. Nadechla jsem se. To jméno mi připadalo podivně povědomé.
"Co se stalo?" zeptala se ta žena.
"Čekala jsem dítě," řekla Elena. "Bylo mi dvacet dva."
"Co se stalo s tím dítětem?"
"Zemřelo," odpověděla Elena. Její hlas dostal plačtivý nádech. "Vinila jsem z toho doktorku, která byla u narození mé dcerky, Julii Novotnou. Dokonce jsme se soudili. Než ale vůbe nějaké rozhodnutí padlo, Julie Novotná spáchala sebevraždu."
"A ty?"
"Do roka jsem zemřela."
"Je Julie Nováková tady?"
"Ano."
"Pod jakým jménem?"
"Lucie Konečná."
Šokovaně jsem se nadechla. To snad není možné!
Elena se probudila. Podívala se na mě. "Co se stalo?" zeptala se.
Žena nám to začala vysvětlovat. Všechno to vypadalo tak, že Julie Novotná, tedy já, jsem podle Marie Novákové, tedy Eleny, zavinila smrt její dcery, a Marie se chtěla soudit. Já jsem ale spáchala sebevraždu kvůli pocitu viny.
Měla Elena pravdu a byl to minulý život? Nebo nic takového neexistuje, a minulost je jen ta v životě, který teď žijeme, a po kterém už nic jiného nebude?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erisdar Erisdar | 28. dubna 2012 v 15:41

Je to takové zvláštní, ale ÚÚÚŽŽŽAAA!!!

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama