Ochraňující světlo 1/2

17. dubna 2012 v 13:24 | Melanie |  Krátké povídky
Ještě než začnete číst tento příběh, chtěla bych vás upozornit, abyste to ani neotvírali, pokud máte alergii na upíry. Taky upozorňuji - neinspirovala jsem se Twilightem ani jinými upířími ságami, ale svým hororovým snem. :p


"Hele, Sandro!" šťouchla do mě Eileen a dívala se někam na druhý konec ulice.
"Co je?" zareagovala jsem značně neochotně. Zrovna jsem totiž lízala citronovou zmrzlinu, do uší mi vyhrávala Lady GaGa se svým "Alejandro" a nechtělo se mi vůbec na nic soustředit.
"To je nádhernej kluk!" zajíkala se Eileen nadšením. Podívala jsem se směrem, kam ukazovala a musela jsem dát Eileen za pravdu - měla jsem pocit, že to je nějaký anděl. Černé kudnaté vlasy mu poskakovaly kolem nádherného obličeje, jak přecházel z jednoho obchodu do druhého, všude něco koupil a potom zamířil přes ulici přímo tam, kde jsme stály my.
"Životní šance," šeptla mi do ucha Eileen. "Jdeme!"
Nevím, jak se jí povedlo ze sebe během jedné minutky vyčarovat sexy kočku, ale já si vedle ní najednou připadala jako uťápnutá domácí puťka.
"Ahoj," usmála se Eileen na kluka. "Ještě jsem tě tu neviděla."
Kluk se k nám otočil a já si říkala, kam jsem dala oči. Jaký anděl? Vypadal děsivě - jako démon, někdo, kdo nemá duši, nebo možná samotný ďábel.
Eileen očividně takový pocit neměla. Byla ale královna flirtu, a takového borce by jí všichni záviděli, takže se prostě culila a mrkala na něj svýma velkýma očima s dlouhými řasasmi.
Ten "nádherný" kluk se na Eileen usmál a řekl: "Jmenuju se Edmund. Edmund Lucas."
"Těší mě, já jsem Eileen Stephenová a tohle je Ann Morrissonová. Ty tu někde bydlíš?"
"Jo, včera jsme se přistěhovali. Bydlím v Břečťanovém domě."
Přímo jsem cítila, jak Eileen zadržela dech. Ten dům byl ponurý. Stál na osamělém místě u té nejnevlídnější části řeky, která naším městem protékala. Bylo tam vlhko a jen pár maličkých domků se dvěma místnostmi, kde většinou nikdo nežil. Břečťanový dům byl výjimka. Byl to doslova palác s velkými místnostmi. Byly tam tajné místnosti a chodby a prý v domě strašilo. Několik lidí shodně vypovídalo, že se v domě ozývá klepání a bouchání a v noci dokonce podivný nářek.
"To musí být dost o strach tam bydlet," poznamenala jsem.
Podíval se na mě, jako bych neměla všech pět pohromadě. "Proč?"
"No, je to tam ošklivé. A prý v tom domě straší."
Zasmál se. "Já jsem tam ještě nic strašidelného nezpozoroval. Ale jestli chcete, můžete přijít. Dneska večer."
"Dobře, přijdem," slíbila Eileen.
"Ok, čekám vás, kočky," mrkl na nás kluk a odešel. Jakmile byl v trapu, chytila jsem Eileen za ruku. "Proč jsi slíbila, že tam půjdeme?"
"Je krásný," odpověděla Eileen zasněně. Panebože, tu to teda vzalo.
"Krásný? Kam jsi dala oči? Co se to s tebou stalo?"
"Je nádherný," opakovala Eileen.
"Proč se chováš tak divně? Co se to s tebou stalo? Proč tě ten kluk tak sebral?"
Náhle se za námi ozval cizí ženský hlas. "Protože je upír."
Otočila jsem se. Eileen očividně nevnímala, protože nijak nezareagovala. Přede mnou stála naprosto cizí žena. Pokud bych si měla vsadit na to, kdo je upír, byla by ona kandidát numero uno. V černých vlasech měla zapleteny rudé růže, rty měla rudé, jako by se právě napila krve, oční linky jako by vystoupila z filmu o Kleopatře a rudé šaty. Bylo jí kolem třiceti a byla velmi hezká.
"Co že je? Upír?" Vyslovila jsem to pohrdavě.
"Ano, upír. Nedivím se, že mi nevěříš. Ale proto se tvoje přítelkyně chová tak divně! Ten upír ji omámil, aby se vydala k němu do jeho sídla - do Břečťanového domu - a aby jí tam vysáli krev! A Eileen tam půjde jim přímo do náruče!"
Neptala jsem se, jak ví, jak se Eileen jmenuje. Při jejích posledních slovech mi přeběhl mráz po zádech a já jsem jí bůhvíproč začala věřit.
"Co mám udělat?" zašeptala jsem.
"Musíš ji zadržet! Jestli ji v noci zadržíš, ráno to okouzlení pomine! Ale o půlnoci to bude nejtěžší, protože Eileen bude něco volat. Něco, co ji dovede přímo k těm upírům."
"K TĚM? Ono je jich víc?"
"Ano," zašeptala žena. "A nezapomeň - světlo vás může ochránit, ale může vám i ublížit." Otočila jsem se na Eileen, a když jsem se podívala zpět, žena už tam nebyla.
Vzala jsem Eileen za ruku a vedla ji k jejímu domu. Byla jsem pevě rozhodnutá Eileen nikam nepustit. A nerozumněla jsem tomu světlu. Upíři - opravdoví upíři - zjevně na slunečním světle neumírají a ni nic necítí, ale v noci to je jiná. Možná proto, že ve tmě nemá světlo co dělat? Nebo jim v noci může světlo ublížit? Nevím, nevím.
Ale rozhodně, kdyby se to nějak zvrtlo - nevytáhnu paty z domu bez baterky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marille Marille | Web | 17. dubna 2012 v 13:52

Hm... zajímavý, už ať je tu další :)

2 Erisdar Erisdar | E-mail | 25. dubna 2012 v 9:15

Je to úžasný! No, to ale není novinka. Jseš od teď mije nejoblíbenější spisovatelka!

3 modre-oko modre-oko | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 20:31

nádherné, vážně skvělé ...

4 modre-oko modre-oko | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 20:44

v tobě něco bude ... ;)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama