Orinok 6. část - Jeskyně

2. dubna 2012 v 17:00 | Melanie |  Orinok - honba za diamantovým kouzlem
Ahojky, další část Orinoku je zde! V tomto díle se stane něco úplně neočekávaného!


Přiběhla jsem domů úplně bez dechu. Máma měla dnes v knihovně přesčas, takže nehrozilo, že dorazí a najde Erielu ve sklepě našeho domu, ale já jsem prostě musela najít nějaký lepší úkryt, než studený, tmavý a vlhký sklep. Tašku jsem pohodila jen tak do kouta a ani jsem se nepodívala, co máme za jídlo. Ze stolu jsem vzala svícen a zapálila svíčky. Otevřela jsem dveře do sklepa. Pomalu jsem scházela po kluzkých schodech se strachem, že spadnu.
"No, to je dost, že jdeš," ozvala se Eriela, jakmile mě uviděla. "Musím říct, že to není rozhodně zádný luxus."
Tísnila se ve svetru, který jsem jí půjčila, na staré matraci. Musela jí být pořádná zima!
"Právě proto jsem tady," řekla jsem. "Našla jsem jedno lepší místo, než je sklep."
"No to doufám," zabručela Eriela. Vstala z matrace. "Ráda bych ti něco ukázala."
"A co?" zeptala jsem se zvědavě, zároveň ve mně ale trochu hrklo. Nemá, doufám, v úmyslu jít ven?
"Musela bys mě nenápadně propašovat ven a k řece. Znám jedno kouzelné místo. Nikdo o něm neví, jenom já."
Ach jo. Už mi došlo, že v tom "musela bys mě propašovat" je skryté "půjdeme tam, ať se ti to líbí, nebo ne".
"Dobře," přikývla jsem.
"Taky mám v úmyslu se tam na čas ubytovat, takže si vezmu svoje věci," řekla Eriela a vzala si tašku s několika kusy oblečení, které jsem jí půjčila. Všimla jsem si, že z hrudi jí zase začalo tryskat modré světlo.

***

"A jsme tady," řekla Eriela a usmála se. Rozhlédla jsem se kolem, ale na travnatém plácku nad řekou Eirou, která protéká Eubriamem, jsem nic kouzelného neviděla. Ale to už Eriela vytáhla z kapsy kalhot malého broučka. Dýchla na něj a brouček se okamžitě rozběhl. Eriela ho následovala a mně nezbylo nic jiného, než jít za ní.
Slezly jsme z plácku dolů a šly kousek proti proudu řeky, když jsme došly na místo, kde ve středu řeky tvořily kameny podivný kruhovitý útvar.
"Trochu se namočíme," varovala mě Eriela. Svlékla si svetr a skočila do vody, takže mi nezbývalo nic jiného, než taky skočit a plavat za ní. Vynikající. Cedila jsem mezi zuby nadávky.
To už Eriela doplavala až k těm podivným kamenům. A najednou zmizela.
"Erielo!" vykřikla jsem zděšeně a vyrazila tam. Už tam budu, ještě metr... Zápasila jsem s vlnami, které začínaly být silnější a silnější. Trochu jsem se bála, že Erielu uvidím mrtvou, nebo že už ji vůbec neuvidím...
A potom mě náhle vlny stáhly pod sebe. Snažila jsem se dostat se nahoru, ale nešlo to, stahovaly mě do hlubiny. Umřu, pomyslela jsem si.
A potom jsem najednou zas mohla dýchat, řítila jsem po skluzavce kamsi dolů závratnou rychlostí, ječela jsem a nakonec jsem, úplně promočená, dopadla vedle Eriely. Ta už stála a prohlížela svého broučka. "Ten krám už pořádně nefunguje," postěžovala si, "a tady se to koupit nikde nedá!"
"Na co vlastně je?" zajímala jsem se a zvedala jsem se na nohy.
"Je to taková pomůcka cestovatele," odpověděla Eriela. "Ukazuje správný směr, když nevíš cestu, udělá ti světlo, upozorňuje na nebezpečí a skrytá kouzla a umí i sám plavat."
"Tak to je šikovné," ocenila jsem to. "Kam teď?"
"Tudy," ukázala Eriela. Do té doby, než ukázala, jsem si vůbec nevšimla, že stojíme na jakési ploše, ze které vedou tisíce různých chodbiček. Eriela ukazovala do jedné z nich.
"Fajn," odpověděla jsem a doufala, že můj hlas nezní tak vyděšeně, jak se cítím. Nechtěla jsem být před Erielou za sraba.
"Nebojíš se?" zeptala se mě Eriela s úsměvem.
"Jasně že ne!"
"Tak jdeme."
V chodbě by určitě byla jinak tma, ale Erieliin brouček poskytoval dost světla, takže jsme viděly. Po chvíli se chodba začala svažovat, a za moment už jsme s Erielou jely jako na skluzavce dolů. Skončily jsme zase ve vodě.
"Co teď?" zeptala jsem se.
"Plav za mnou," poručila mi Eriela a začala dělat rychlá tempa. Snažila jsem se plavat těsně za ní, ale plavání mi zrovna moc nejde, takže jsem se dost nalokala.
Eriela po chvíli vyskočila na něco, co vypadalo jako pevná země před jeskyní. Usmála se na mě a zdvihla palce. "Neboj, už jsme tady," zavolala na mě. To mi dodalo sílu a plavala jsem rychleji. Už za malou chvíli jsem dorazila k zemi. Vyhoupla jsem se na břeh a prohlížela si šaty. "Já tedy vypadám," řekla jsem. Eriela si mě prohlédla a dala se do smíchu. "Raději půjdeme," řekla.
Šly jsme po zemi, až jsme vešly do jeskyně. Chvíli mi trvalo, než jsem přivykla oslnivému jasu, potom jsem užasle vydechla. "Och, to je tedy něco!"
Eriela mě sledovala s úsměvem na tváři. Vrhla jsem se na zem a sbírala kameny, prosévala jsem si je v dlaních. Rubíny, safíry, smaragdy... Klenoty! Hromady drahých kamenů ukryté pod zemí v tajemné jeskyni! Dívala jsem se na ně a nemohla jsem z nich spustit oči.
"Erielo, to je nádhera!" zajíkala jsem se. Náhle ke mně Eriela přiskočila. Z její tváře čišel strach.
"Slyšela jsi to?" zašeptala.
"Co?" rozhlížela jsem se kolem. Eriela náhle vyjekla. Otočila jsem se a málem se mi zastavilo srdce leknutím. Na zem zrovna vylézal z člunu nějaký muž. Prošel až do jeskyně a jeho ústa se roztáhla v děsivém úsměvu. Byl to náš profesor Elvin Herbainel.
"Čekal jsem, že vás tu najdu," promluvil a jeho hlas zněl děsivě. Já i Eriela jsme byly ochromené strachy. Dřív, než jsme stačily vykřiknout, nás omotaly provazy a Elvin Herbainel se k nám blížil s nožem, který se mu náhle objevil v ruce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katrina Katrina | 7. dubna 2012 v 14:31

Je to úžasné! Kdy bude další díl?

2 Melanie Melanie | Web | 9. dubna 2012 v 16:27

[1]: co nejdřív ;)

3 Marille Marille | Web | 19. dubna 2012 v 18:04

[1]: taky už se nemůžu dočkat

4 Isenstar Eragon Isenstar Eragon | Web | 17. května 2012 v 16:42

UUUUUžžžaaaaaa!!!! :-D

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama