Orinok 8. díl - Úkryt

4. května 2012 v 15:52 | Melanie |  Orinok - honba za diamantovým kouzlem
Ahoj, další díl příběhu je tady!


Nikdo nepromluvil, všechny jsme jen přemýšlely, co uděláme a jak to bude dál. Mělaj sem pocit, že dnešním dnem jsme definitivně ztratily vše.
Nakonec jako první promluvila Madi: "Měly bychom se na čas schovat. Elvin má velký vliv, mohl by nás všechny falešně obvinit a nechat zabít za zradu."
"Ale kam se schováme?" namítla Eriela.
"Znám jedno šikovný místečko," řekla Madi. "Ale tedy, myslím, Diamantová paní -"
"Říkejte mi Eriela," přerušila ji Eriela.
"Dobře. Tak tedy, Erielo, myslím, že byste měla zmizet. Vaše přítomnost je velmi nebezpečná."
Eirela přikývla. "Já vím," řekla. "Ale nebezpečnější pro vás všechny by bylo, kdybych tu nebyla."
Madi vypadala zmateně. "Jak to myslíte, Eirelo?"
Eriela ji vzápětí seznámila téměř se vším, co už jsem já věděla. Madi pozorně poslouchala, občas povytáhla nahoru obočí. Její výraz se pomalu měnil. Zatímco na začátku byla zamračená, když Eirela skončila, vypadala fascinovaně. Ale řekla jenom: "Pozoruhodné. Teď už chápu."
"Musím říct, že bude rozhodně příjemnější změnit azyl," řekla Eirela a podívala se na mě. "Kde to vlastně budeme?"
"V tajném úkrytu pod zemí," odpověděla Madi. Eriela na mě zírala a pak se rozesmála. "No, to si tedy moc nepolepším."
"Hele, blížíme se ke břehu!" upozornila jsem. Bylo to poprvé za poměrně dlouhou dobu, co jsem promluvila, a znělo to ochraptěle.
"Výborně," oddychla si Eriela. Potom se jí na tváři začal formovat pobavený úsměv. "Hele, holky, mě napadl super vtip."
Zmateně jsem na ni zírala. Za tu dobu, co jsem ji znala, se chovala jako absolutní suchar bez smyslu pro humor.
"Jakej?" byla jsem zvědavá.
"Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Jakou chcete slyšet první?"
"Tu dobrou."
"Horší už to nebude."
"A ta špatná?"
"Lepší taky ne." Eirela udělala příšernou grimasu a já vybuchla smíchem.
"Dámy, vystupovat, konečná." I Madi se usmívala, v očích jí zase začaly hrát veselé jiskřičky.
"Pane řidiči, nemůžete mě ještě svézt tamhle o kousek dál?" zaprosila jsem, a všechny jsme zase vybuchly smíchy.
Vystoupily jsme na břeh a šly chodbou. V momentě, kdy jsme z ní vyšly, se Madi zastavila. "Tudy," ukázala na jednu z chodeb.
Bezva, vztekala jsem se v duchu. My se odsud snad nikdy nedostaneme.
Přestože Erielin brouček nám poskytoval dost světla, a Madi s sebou navíc měla lucernu, v chodbě bylo stále příšerné šero. Byla tak úzká a nízká, že jsme musely jít v řadě a sehnuté, a stále jsme v ní byly namačkané jako sardinky. Skoro jsme nemohly jít dál. Do vlasů mi padal prach, a radši jsem nechtěla vědět, v jakém stavu jsou moje šaty. Za sebou jsem slyšela nějaké nadávky. Bylo to sice v cizím jazyce, ale určitě to byly nadávky. Eriele se to očividně taky nezamlouvalo, a vypadalo to, že lituje, že mě do té jeskyně brala. A já jsem litovala taky. O tolik bych zase nepřišla! Málem jsme tam umřely, a musíme ještě ke všemu zdrhat před nějakým cvokem! Za to mi ty drahokamy nestály.
Potom se chodba začala rozšiřovat, takže jsem se mohla postavit, po chvíli jsem už mohla dokonce dát ruce v bok a nedrhla jsem o stěny chodby. Ovšem chodba ještě zdaleka nekončila.
Trvalo to asi hodinu, možná dvě, než jsme vstoupily do poměrně velkého prostoru. Vypadalo to jako místnost.
"Tady nás nikdo nenajde," řekla Madi a všechny jsme se zhroutily na zem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Eragon Isenstar Eragon | Web | 17. května 2012 v 16:49 | Reagovat

Hezký! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama