Pravá královna - 11.díl

1. června 2012 v 13:40 | Melanie |  Pravá královna

VYPRAVĚČ: KATERINE

Tonula jsem ve tmě. Tma byla všude. Byla kolem mě, i uvnitř mě, převalovala se mi přes oči, cpala se mi do úst, do uší, a do nosu. Nic jsem neviděla. Nic jsem necítila, kromě chladu a zimy. Byla jsem zkřehlá. Všude jsem cítila chlad. A největší chlad jsem cítila tam, kde bylo moje srdce. Bylo tak ledové, až to bolelo, takže kdybych se mohla pohnout, určitě bych zatínala zuby a sykala bolestí, ale to jsem nemohla, takže jsem prostě jen ležela. Čas pro mě nebyl důležitý.
Ještě horší než zima, pokud to bylo vůbec možné, bylo to, že jsem si nemohla na nic vzpomenout, nevěděla jsem, kdo jsem a jak se jmenuji, žádné vzpomínky jsem si k sobě nemohla přivolat. Ani tváře, známá jména, nic. To bylo zlé. Chlad a temnota, to byl celý můj svět. Snažila jsem se trochu přemýšlet, na něco si vzpomenout, ale pokaždé mě rozbolela hlava. Takže jsem jenom tonula v temnotě a soustředila se na chlad v mém srdci.
Pak do toho světa proniklo něco jiného. Moje kůže, doteď zmrzlá, mě pálila. Byla to strašná bloest, takovou jsem ještě nikdy nazažila. Jako by na mé kůži někdo rozdělal oheň. Kdybych mohla, ječela bych z plných plic, ale to jsem nemohla. Snažila jsem se zamyslet proč, ale to mě vždycky rozbolela hlava. Takže jsem jen tak ležela a snažila se to vydržet. Někdy to přece skončit muselo.
Mohly uplynout celé hodiny, než se moje bolest změnila. Dobré bylo, že z mojí kůže začal oheň ustupovat; už jsem měla volné prsty, i když jsem s nimi pořád nemohla pohnout. Špatné bxlo,že k mému zděšení začal oheň pomalu pronikat dovnitř mého těla. Panebože!
Ohnivé plameny se mi obtočily kolem plic jako řetězy, pomalu a neúprosně je spalovaly, zatímco další olizovaly můj krk, některé mě spalovaly v ústech, cítila jsem je na jazyku. Další se dostaly až do hlavy, kde se stáčely kolem mého mozku, část z nich mi olizovala uši, některé zatoulené mě pálily v uších a v nose. Au, to bolelo!
Až ve chvíli, kdy se mi oheň stáhl z plic, jsem si uvědomila, že můžu dýchat. Natáhla jsem nosem vzduch, sice to ještě více rozdmýchalo plameny, ale já jsem se cítila o něco lépe. Dýchala jsem, a snažila se nevšímat si toho, jak se mi při každém nádechu rozhoří oheň v nose nebo v ústech ještě víc.
Další změna se odehrála, když se mi oheň stáhl z uší a z části mého mozku. Náhle jsem uslyšela dýchání. Dobře, takže jsem mohla dýchat, a mohla jsem i slyšet. Ale pořád jsem se nemohla hýbat a křičet.
Počítala jsem svoje dechy, čistě proto, abych se zabavila, než bolest skončí. Když jsem dospěla k číslu 126 dechů, uslyšela jsem kroky. Dvoje. Někdo tu byl a mířil ke mně. Neměla jsem strach, spíš jsem byla zvědavá.
"Dýchá," uslyšela jsem ženský hlas, který jsem ale nemohla nikam zařadit. "Myslíš, že to přežije?" V hlase zazněla obava.
"Neboj se," odpověděl druhý hlas, mužský, ale také jsem si honem nemohla vzpomenout, komu patří. Uslyšela jsem zvuk polibku; nevěděla jsem, proč, ale v tom okamžiku jsem dostala strašný vztek.
Tlak na prsty, dotek nějaké ruky, teplejší, než byla ta moje. "Už není tak ledová," pronesl muž. "Půjdeme. Rigo na nás čeká."
Kdo je Rigo? Kdo jsou oni? Kdo jsem já? Nevšímala jsem si bolesti hlavy, napínala jsem mozek, snažila jsem se vzpomenout na svoje jméno. Vzpomněla jsem si na ně v tu samou dobu, kdy mi hlavou probleskla vzpomínka na můj obličej, když jsem se naposledy dívala do zrcadla. Katerine. To je moje jméno. A kdo jsou ti ostatní?
Jak se oheň stáhl z další části mého mozku, najednou jsem si vzpomněla na jiný obličej; obličej dívky, který jsem si přiřadila k dívčímu hlasu, který jsem před chvílí slyšela. Při vzpomínce na ni jsem cítila vztek, strašný vztek, i když jsem nevěděla, proč.
Snažila jsem se vzpomenout si ještě na obličej toho muže, ale nešlo mi to, při vzpomínce na jeho hlas jsem ale cítila motýlky v břiše. Bylo zvláštní, že obličeje osob, které jsem nenáviděla, jsem si mohla vybavit jasněji, než obličeje osob, které jsem měla ráda.
Jak se mi oheň stáhl z očních víček a z očí, mohla jsem mrkat a pohybovat očima, ale nic jsem neviděla, takže jsem zavřela oči, a pokusila se přivolat k sobě vzpomínky na lidi, které jsem měla ráda. Místo toho jsem si vybavila jméno. Jaer. To jméno jsem přiřadila k hlasu muže, který jsem slyšela, pořád jsem si ale nemohla vzpomenout na tvář. A kdo, pro všechno na světě, byl Rigo?
Dveře se znovu otevřely, a dovnitř někdo vešel. Slyšela jsem jasně hluboký mužský hlas, jak říká: "Už tady leží den a půl, není pozdě?"
Jaer na to řekl: "Ještě má půl dne, a vypadá to, že se z toho dostává."
"Rigo, Jaere, podívejte!" vykřikla dívka, u které jsem si nemohla vzpomenout na jméno. "Má zavřené oči, předtím je měla otevřené!"
Slyšela jsem rychlé kroky, jak Rigo s Jaerem spěchali k dívce.
"Zatraceně, fakt že jo!" souhlasil ten hlas, který musel patřit Rigovi. Znovu jsem ucítila dotek na ruce. "Katerine? Katerine, slyšíš mě? Katerine, můžeš pohnout rukou?"
Zkusila jsem pohnout prsty na ruce, ale nešlo to. Místo toho jsem tedy otevřela oči, ale nic jsem neviděla, tak jsem je zase zavřela. Tři užaslé výdechy.
"Dáme jí čas," mínila dívka. "Budu tady."
"Já tu budu taky, koneckonců, už je to jenom půl dne," přidal se Jaer.
"Persé, já si to přece nenechám ujít," ušklíbl se Rigo.
Takže dívka se jmenovala Persé. Byla jsem napjatá, co ještě řeknou, ale slyšela jsem jen vrzání židlí, dýchání, a obracení stránek, museli něco číst. A já jsem tu byla se svojí bolestí sama.
Nová změna. Oheň se mi stáhl z nosu a z pusy. Mohla jsem hýbat pusou a jazykem. Věděla jsem, že to dokážu, i když jsem to neudělala. Současně s tou změnou se mi oheň stáhl i z paží a nohou, takže jsem je měla úplně volné. O to bolestivěji mi zuřil v zádech a v mozku. Ale i v zádech se pomalu začínal tišit, až nakonec zuřil jen v zadní části mého mozku. Zbývající plameny se stáhly za všech částí mého těla, kde už jenom plápolaly, ale to až tak nebolelo, a hnaly se k jedinému cíli. Mému srdci.
Zastavily se kousek od něj, jakoby moje srdce byla nedobytná pevnost, a potom do něj začaly bodat plamenné jazyky, jeden po druhém. Byla to strašná bolest, tak strašná, že jsem vykřikla bolestí. Uslyšela jsem vrzání židlí a rychlé kroky, jak všichni běželi ke mně.
"Katerine?" oslovila mě Persé. "Slyšíš mě?"
"A- ano!" odpověděla jsem. "Nechte mě, strašně to bolí, nemůžu se soustředit."
Všichni okamžitě zmlkli. Plameny u mého srdce dál hledaly skulinku, kterou by pronikly. Nakonec se to dvěma plamenům podařilo, a vnikly do něj, další se kolem něj obklopily a spoustaly ho. Znovu jsem zaječela a zkroutila jsem se. Otevřela jsem oči, ale pořád jsem nic neviděla. V tom okamžiku oheň v mém mozku vyhasl, a já jsem uviděla světlo. Spoustu světla, které se rozšiřovalo. A nakonec jsem je uviděla. Persé. Jaer. A muž, kterého jsem neznala, ale který musel být Rigo. Dívala jsem se na ně jako na zázrak. A v tom okamžiku poslední plamen uvnitř mě vyhasl a moje srdce zase začalo bít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marille Marille | Web | 1. června 2012 v 14:05 | Reagovat

Krááásná kapitola :-D Tak rychle pokračování :-)

2 Melanie Melanie | Web | 1. června 2012 v 14:14 | Reagovat

[1]: Ty zase piš rychle Pravou bohyni, abych měla co číst :)

3 Erisdar Erisdar | 3. června 2012 v 12:13 | Reagovat

Jaká pravá? Ty myslíš Pravou bohyni? Jinak, kapitolka je moc hezká :-P

4 Erisdar Erisdar | 3. června 2012 v 12:16 | Reagovat

Teď jsm se upsala zase já :-P.  Myslela jsem PADLOU bohyni. Už budu mlčet :-x

5 Melanie Melanie | Web | 3. června 2012 v 15:15 | Reagovat

[4]: Já radši taky :D

6 Erisdar Erisdar | 4. června 2012 v 20:55 | Reagovat

Já být Persé, tak se moc neraduju že je Katerine uzdravila. Nejspíš jí teď Katerine vyškrábe obličej :D  O_O  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama