Pravá královna - 16.díl

11. června 2012 v 16:16 | Melanie |  Pravá královna

VYPRAVĚČ: KATERINE

"Rigo, kde je Persé?" zeptala jsem se a zadívala se přes místnost, kde v křesle seděl Rigo.
"Ve vaně," odpověděl. "Mám takový dojem, že se tam pokouší utoupit."
"Jestli jsi to myslel vážně, tak jsi idiot, a jestli jsi to myslel jako vtip, tak za prvé jsi cynik, a za druhé to nebylo ani trochu vtipné!" odsekla jsem. "Mám dojem, že o ni ani nemáš starost, že by ti bylo jedno, kdyby se jí něco stalo!"
"Jasně že o ni mám starost, ale tím, že se budeš přehnaně strachovat, tu situaci nezměníš! Chce to čas, Persé se s tím vypořádá po svém!"
Vzdychla jsem, s Rigem nemělo smysl se hádat. "Co bys dělal ty, kdyby šlo o Persé?" zeptala jsem se ještě. "Nebo chceš předstírat, že do ní nejsi zamilovaný?"
Z jeho výrazu jsem pochopila, že jsem ho dostala. "Ale jak jsi to poznala?" vydechl.
"Intuice," ušklíbla jsem se. "Ale neodpověděl jsi na moji otázku."
Rigo si to rozmýšlel, a po chvíli řekl: "Asi bych se zabil."
"No tak vidíš," řekla jsem. Chvíli jsme tam jen tak stáli a mlčeli. Potom jsem si odkašlala a řekla: "Jdu se podívat po Persé."
"Hmmm," zabručel Rigo. Rychle jsem vyšla z místnosti a vyběhla po schodišti. Otevřela jsem dveře od koupelny a vešla dovnitř.
Persé seděla schoulená u jedné stěny s mokrými vlasy, hlavu mezi koleny, ruce ve vlasech. Na sobě měla jen osušku. Rychle jsem k ní přešla a dřepla si vedle ní. Musela o mně vědět, ale nezareagovala, nijak se nepohnula. Měla jsem o ni vážně starost, od Jaerovy smrti (a to už bylo skoro dva dny) jsem ji ani jednou neviděla usmát se, dokonce se ani jednou nenajedla. Za ty dva dny zestárla snad o dvacet let. Kůži na obličeji měla napjatou, pod neustále červenýma očima hluboké kruhy. Určitě celé noci probrečela.
"Persé?" oslovila jsem ji tiše. Nezareagovala, ale uslyšela jsem vzlyknutí. Objala jsem ji. "To bude dobrý," zamumlala jsem. Persé se na mě podívala. Vypadala příšerně, po tváři jí stékaly slzy. "Nic nebude dobrý," zavrtěla hlavou. "Já jsem ho milovala, Katerine. Chápeš, co to je?"
Chtěla jsem jí vztekle odseknout, že já jsem Jaera milovala taky, ale potom jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, že tak jako Persé určitě ne. Takže jsem mlčela. Persé popotáhla. "Otoč se, chci se obléct."
Stála jsem k ní zády, zatímco se převlékala. Obě jsme mlčely. Dala bych cokoli za to, abych věděla, co se v tenhle moment Persé honí hlavou. Protože mě to moc zajímalo.
Obě jsme sešly dolů a pořád jsme mlčely. Rigo už nebyl v sloně, kde byl předtím. Fajn. Můžeme si s Persé popovídat. Ale nevěděla jsem dost dobře o čem. Takže jsme tam jen tak postávaly, než se ve dveřích opět objevil Rigo.
"Večeře," ohlásil. Persé vykročila z místnosti. "Já nemám hlad."
Rigo ji u dveří zadržel. "To už říkáš dva dny, Persé, ale tím, že umřeš hlady, nic nezměníš. Pojď se najíst, od Jaerovy smrti jsi snědla tak jedno jablko."
Persé se vztekle ohradila: "Já fakt nemám hlad, Rigo!"
"Sněz aspoň něco," přemlouval ji Rigo. Persé se na něj podívala, ale už neodmlouvala. Takže bylo vyhráno. Pro dnešek.
Večeře se konala v naprostém tichu. Persé snědla velice málo jídla, skoro nic, abych byla přesnější. Rigo se po ní ustaraně díval, dával pozor, aby aspoň trochu snědla. Ostatní dvorní dámy a dvořané snědli asi dvakrát tolik co Persé, takže taky skoro nic. Všichni jsme šli spát velice brzy. Když jsem šla spápt, pomyslela jsem si: "Bože, jak tohle skončí?"

***

Druhý den dostala Persé opět dopis od pana Hvězdy. Byla jsem zrovna v jídelně, když jsem uslyšela poplašené vykřiknutí. Rychle jsem přiběhla do salonu, kde Persé držela v ruce lístek. Upřímně řečeno, myslela jsem, že to s ní šlehne. Třásly se jí ruce, z očí se jí kutálely slzy, třásla se po celém těle a vypadala v šoku. Beze slova ke mně obrátila lístek s nápisem:
TAK CO, KRASOTINKO, JAK SE TI LÍBILO TOHLE? A TO BYL TEPRVE ZAČÁTEK! UŽÍVEJ SI POSLEDNÍ CHVÍLE ŽIVOTŮ TVÝCH PŘÁTEL, PROTOŽE BRZY UŽ BUDOU VŠICHNI MRTVÍ, A POTOM KE MNĚ TY SAMA PŘILEZEŠ, BUDEŠ ŠKEMRAT, ABYCH TĚ ZABIL! A JÁ TI VELICE RÁD VYHOVÍM!
A pod tím opět znak hvězdy. Vyděsila jsem se skoro jako Persé. "No teda!" To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala v té chvíli vypravit. Persé přikývla, v očích měla zase slzy. Vzala jsem si od ní lístek, zmačkala jsem ho a zahodila do krbu.
"Netrap se tím," usmála jsem se na ni povzbudivě. Ale copak to bylo vůbec možné?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marille Marille | Web | 11. června 2012 v 16:50 | Reagovat

Nádherá. Prosím už nikoho nezabíjej. No, já vím, to je na tobě, ale stejně. Krásná kapitola, krásná kapitola, krásná kapitola.....

2 Erisdar Erisdar | 11. června 2012 v 18:27 | Reagovat

Nádhera, nádhera, nádhera! Dramatická smrt, krásné zauzlení... Jenom mi chybí krásný pohřeb nebo zpopelnění. Nenechají ho přece v lese, aby ho sežrala divá zvěř!

3 Melanie Melanie | Web | 11. června 2012 v 18:33 | Reagovat

[2]: dočkáš se, neboj :-D

4 Isenstar Eragon Isenstar Eragon | Web | 11. června 2012 v 21:09 | Reagovat

Ach jo... Tohle je i na mě moc... BUAAAAA!!!! Brekot, jekot, vzlykot, všechnodohromady!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama