Pravá královna - 20.díl

14. června 2012 v 15:19 | Melanie |  Pravá královna

VYPRAVĚČ: PERSÉ

Zamžikala jsem očima, všechno jsem viděla rozmazaně. Hlava mě příšerně bolela. Automaticky jsem zvedla ruku, abych si na místo, kde mě hlava nejvíc bolela, přiložila ruku, ale uslyšela jsem zachrastění řetězů a to mě vyděsilo. Konečně jsem oči otevřela dokořán.
Moje první reakce: Zděšení. Kde to jsem? Co se to se mnou stalo?
Potom jsem se podívala za sebe. Byla jsem připoutaná ke stěně, železnými řetězy. A pomalu jsem si začínala vzpomínat i na události, které tomu předcházely. A ovšem, byla jsem ve stejné věži, jako když mě zajali naposled, jen jsem měla místo provazů řetězy. Očividně nehodlali riskovat, že jim zase uteču. Kysele jsem se pousmála. Kdo mě vlastně unesl? Znovu můj strýc? Nebo někdo jiný?
S trhnutím jsem si uvědomila, že pár kroků přede mnou leží na slámě nějaká žena. Ležela na břiše, obličej v slámě na podlaze. Černé vlasy, zplihlé a bez lesku, se jí rozsypaly kolem hlavy. Na sobě měla šedé, potrhané hadry a byla vyhublá na kost. Kdo to ale je? Uvažovala jsem, jestli už není mrtvá, potom se ale žena zavrtěla a zvedla se na kolena. Podívala se na mě přes dlouhé vlasy, které jí visely do obličeje. Musela být kdysi velice krásná, ale tohle vězení jí na kráse zrovna nepřidalo.
"Čekala jsem, kdy se vzbudíš," pronesla. Měla tichý, konejšivý hlas. "Bylo mi tu samotné smutno."
Nevěděla jsem, co na to říct. Žena pokračovala: "Jak se jmenuješ?"
"Persé, to je zkratka od Persefona," odpověděla jsem automaticky. "A ty?"
"Eita. Co tady děláš?"
"Můžu ti říct, že tady rozhodně nejsem dobrovolně," odsekla jsem vztekle, Eita se ale jenom usmála. "To předpokládám," řekla. "Kdo jsi?"
"To je nadlouho," mávla jsem rukou, ale řetězy přitom zachrastily, takže jsem toho nechala. Eita se usmála. "Mě to povídej."
"Každopádně to je už podruhé, co v téhle věži sedím," řekla jsem.
Eita byla najednou plná zájmu. Předklonila se a zeptala se: "Jak jsi utekla?"
"To je taky docela nadlouho."
"Můžu ti říct, že zrovna nikam nespěcháme," usmála se Eita.
"Na to bych bez tebe fakt nepřišla," namíchla jsem se. "A víš co, nech mě na pokoji." Otočila jsem se k ní zády co nejvíc to šlo. Slyšela jsem, jak se Eita uchichtla. Ale co, bylo mi to jedno. Chtěla jsem jen, aby mi dala pokoj. Neměla jsem potřebu si s někým promluvit, spíš jsem potřebovala v klidu přemýšlet a probrat si v hlavě možnosti útěku. Protože jsem se za žádnou cenu nehodlala vzdát. Jenže možnost útěku byla nulová.
Dveře se otevřely. Dovnitř vešla nějaká žena, položila přede mě na podlahu džbán vody a nějaké jídlo, totéž položila i před Eitu a odešla.
Natáhla jsem se pro jídlo, protože jsem si až v tu chvíli uvědomila, jaký mám hlad. Napila jsem se vody a snědla trochu jídla, které mi ale moc nechutnalo. Eita snědla všechno, co dostala.
"Sněz toho co nejvíc, protože jídlo dostáváme tak jednou za pár dní," upozornila mě Eita. "Vodu ti ale dávají každý den," dodala a napila se.
Potom do místnosti vešel nějaký plešatý muž a popadl mě za ruku. "Půjdeš se mnou!" zavrčel, zbavil mě pout a vyvlekl mě ven z věže. Vlekl mě za vlasy po schodech a nevšímal si mého bolestného sykání. Na odpočívadle otevřel jedny dveře a vhodil mě do místnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 YumiMew YumiMew | Web | 14. června 2012 v 18:23 | Reagovat
2 Isenstar Eragon Isenstar Eragon | Web | 14. června 2012 v 19:12 | Reagovat

Hezký... ale moc krátký. A ZASE TO USEKÁVÁŠ V NEJNAPÍNAVĚJŠÍ ČÁSTI!!! Já se jdu oběsit, mějte se!

3 Melanie Melanie | Web | 14. června 2012 v 20:00 | Reagovat

[1]: děkuju :-)

[2]: sbohem :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama