Dračí čarodějka - 22. díl

26. července 2012 v 11:38 | Melanie |  Dračí čarodějka
Karin se v následujících týdnech velice spřátelila s Marinou, která v sobě nezapřela dobrodruha žijícího v divočině. Uměla rozdělat oheň bez kouzel, velice dobře střílela lukem a v šermu neměla konkurenci. Také uměla dobře lovit ryby a chutně upravit jídlo. Znala nejrůznější bylinky a houby, a když měla volno, učila čarodějky, které měly zájem, šermovat. Samozřejmě se to nesmělo křížit s Alexinými hodinami kouzel, které se stávaly stále náročnější. Karin měla každý den tak nabitý program, že si ani nestačila uvědomit, že uplynul celý měsíc a je prosinec, dokud Alejandra nezačala uvažovat, jak by měli oslavit Vánoce. Marina se nabídla, že zajede do města. Několik kupců jí tam dluží peníze, takže kdyby koupila pro každého nějaký dárek, vyrovnali by si to. Nakonec se tedy dohodli a Marina pár dnů před Štědrým dnem odjela do Kaired. Alexa všechny překvapila, když ten samý den zrušila až do konce prosince tréninky kouzel s tím, že touto dobou mívají žáci škol také prázdniny. Marianna a její rodina se k ničemu nevyjadřovala, většinou se držela stranou. Mezi Alexou a Marianniným bratrem Relsem panovalo zvláštní napětí a proto byla Karin velice překvapená jejich rozhovorem večer před Štědrým dnem, který náhodně vylechla.
Právě totiž odcházela z Marinina výcviku potěšena pochvalou, že je velice dobrá, když uviděla Alexu a Relsa sedět u ohniště. Zvědavost jí nedala, takže se schovala za strom poblíž a poslouchala.
"Máš manžela?" ptal se právě Rels. Alexa jen zavrtěla hlavou. "Od té chvíle, co ses se mnou rozešel, jsem moc štěstí v lásce neměla." Chvíli se odmlčela a potom se zeptala: "A ty?"
"Nikdy jsem nikoho krom tebe neměl," řekl Rels. "Poslyš, Lexo -" Chvíli zaváhal, potom pokračoval: "Miluješ mě ještě?"
Alexa rozhodila rukama. "Copak já vím? Celé ty roky jsem si myslela, že tě nenávidím, ale když ses tu objevil..." Nechala větu nedokončenou. Rels se usmál a pohladil ji po tváři. "Já zase myslel, že už tě nemiluju, ale asi jsem se spletl. Možná jsem potřeboval jenom odstup."
Alexa se zasmála - krátce a nervózně. "Mluvíme jako v nějaké červené knihovně."
Rels tuto poznámku přešel bez komentáře. "Takže - co bude dál? Máš mě ráda, Lex? Aspoň trochu?"
"Jo, ráda tě mám."
"Takže - mohli bysme se dát zase dohromady?"
"Uvidíme." Alexa se zvedla.
"A ještě jsem s tebou chtěl mluvit, Alex."
"A o čem?" zastavila se Alexa a obrátila se na něj.
"O smrti Aurory. Co se vlastně stalo?"
Alexa pokrčila rameny. "Nevím. Dobrou noc."
Otočila se a odešla. Rels seděl u ohně a díval se do skomírajících plamenů.

Druhý den ráno Marina rozdávala dárky, které nakoupila. Alexa, milovnice šperků, dostala medailonek ze zlata. Uvnitř byl zasazený obrovský safír, ve kterém bylo něco vyryto ve starověkém jazyce. "Láska je mocnější než všechny ostatní city, láska překoná všechny nesnáze," přeložila to Marina, když ho Alexe navlékala kolem krku.
Alejandra dostala také šperk - krásný perlový náhrdelník, z nichž prostřední byla černá.
"Zakleté perly z Imeredilu, tajemného města elfů," pousmála se Marina, když Alejandře náhrdelník předávala. "Dokážou každou ženu udělat tou nejkrásnější na celém světě. Jestli se elfové v něčem doopravdy vyznají, jsou to meče a kouzelné šperky," dodala spíš pro sebe. Potom předala další dárek Avis - sochu draka se smaragdy místo očí, které se hýbaly a vypadaly jako oči živého tvora. "Tenhle dráček je sice jenom soška - ale vsadím se, že ty máš kouzelných věcí doma už tak dost."
"Ehm, Marino, kolik přesně ti obchodníci dlužili?" zajímala se Alexa. Marina se jen usmála a přešla k Marianně. "Nevěděla jsem, co vám mám dát," řekla omluvně, "tak vám dám pár zlatých a vy si něco kupte sami." Podala Marianně měšec, ta si ho vzala a poděkovala. Marina teď přešla k dračím čarodějkám. Čarodějka jménem Agáta dostala krabici kouzelnických žertovných bonbonů, a další a další čarodějky dostávaly tak úžasné dárky, že Karin záviděla a taky si říkala, že to není možné, aby Marině dlužili obchodníci tolik peněz. Zvlášť potom, co Linda dostala koště, o kterém Marina říkala, že je sice starší a z bazaru, ale ještě pořád funguje, Karin pocítila nehoráznou závist.
"Tak dál, teď tu mám dárek pro Karin," oznámila Marina a podala Karin dlouhý úzký balíček. Karin strhala balicí papír a objevilo se nějaké pouzdro. Otevřela ho a vydechla úžasem, když uviděla, co to je.
V pouzdře ležel meč s bílou rukojetí a zlatými žilkami, vykládaný drahými kameny, které se třpytily a blýskaly. Karin ohromeně zírala, Marina se usmála. "Jsi velice dobrá v šermu, mnohem lepší než v kouzlení, takže jsem ti chtěla dát něco opravdu výjimečného. Dovolíš?" Vzala si meč. "Je dokonale vyvážený. Mistrovská ukázka elfské práce. Nos ho s hrdostí." Podala meč Karin.
"Děkuju." Víc ze sebe Karin nedokázala vypravit. Zírala na meč ve svých rukou jako na poklad. Alexa s Alejandrou se přišly na meč podívat a bylo vidět, že jí trochu závidí.
"Chtěla bych dobře šermovat," prohlásila Alejandra, když si meč prohlížela. "Elfové umí skvěle vyrábět meče."
"Musel být velice drahý," řekla zamyšleně Alexa. "Zajímalo by mě, kde na to Marina vzala. Rozhodně si nemyslím, že by všechny peníze získala jen od těch, co jí něco dluží."

Ten večer povečeřeli rybu s houbami, přičemž Marina opět ukázala svoje kulinářské schopnosti. Jídlo bylo vynikající. Chvíli se ještě bavili a potom šli spát. Když Karin konečně usnula, zdálo se jí, že na ni Aurora křičí, aby chytila na stromě meč, oběhla ho a donesla ho elfům výměnou za Mariannu. Potom všechno zalila tma a Karin uslyšela šílený smích, nevěděla ale, kdo se to směje. Tápala ve tmě, dokud přímo před sebou nespatřila obrovské zelené oči. V tom okamžiku se probudila a chvíli jí trvalo, než jí došlo, že to byl jen sen. Chvíli se rozhlížela kolem a potom si opět lehla. Právě když začínala znovu usínat, uslyšela ránu a potom zaječení. Rázem vyletěla nahoru. Rány se opakovaly, nad vším se nesl křik a hlasy, potom Karin uviděla oknem jakési světlo... Plameny!
Vyběhla z chatky. Kolem všechno olizovaly plameny a středem tábora pobíhalo několik lidí. Potom Karin někdo chytil zezadu za rameno. Zaječela a otočila se, ale byla to jen Marina.
"Musíme vypadnout! Hned!"
"Co se děje?" zeptala se Karin zmateně.
"Na řeči není čas! Musíme jít!"
"Můj meč!" vzpomněla si Karin a vtrhla zpátky do chatky. Popadla bílý meč a rychle utíkala za Marinou. "Jdeme!" vyhrkla a obě dvě utíkaly co nejrychleji pryč. Náhle Karin zasáhlo do zad nějaké kouzlo. Zajiskřilo se jí před očima a svalila se na zem v bezvědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aravis Aravis | Web | 27. července 2012 v 13:13 | Reagovat

Ten konec... tos udělala schválně, co? Piš tyyy... nebudu říkat co, nebo nic nenapíšeš :-D Prostě piš :-) těším se  na pokračování

2 vytvorila vytvorila | Web | 27. července 2012 v 21:03 | Reagovat

Nepíšeš vůbec špatně, vlastně píšeš dost dobře. Jen mě štve, že jsem to chytla až takhle daleko. Ale až budu mít čas, mrknu se na ten příběh od znovu. :-) Vypadá to docela zajímavě.
Jestli chceš a máš chuť, můžeš si přečíst moji povídku, zatím mám na blogu jen jednu a ráda bych nějaké čtenáře, ale k ničemu tě nenutím. ;P

3 Isenstar Isenstar | Web | 6. srpna 2012 v 10:28 | Reagovat

Fíííha! A zrovna se to muselo stát o vánocích!! Tomu já říkám Pech den!!

4 Eresid Eresid | 13. března 2013 v 15:05 | Reagovat

Nádherně píšeš :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama