Pocit viny

10. srpna 2012 v 14:06 | Melanie |  Krátké povídky
Po delší době píšu jednu krátkou povídku. Snad se bude líbit.


Regina právě kreslila do skicáku. Kreslení byla v poslední době jediná činnost, která ji uklidňovala, a ona se uklidnit potřebovala. Dnes to byl právě měsíc, co - Ne, nesmí na to myslet.
Když zazvonil telefon, trhla sebou a znepokojeně se na něj podívala. Potom ho vzala do ruky a přijala hovor.
"Tady Regina Veselá," ohlásila se.
Vzápětí sebou trhla a znepokojeně se nadechla. "Ano?"
"Sabina Šípková dnes ráno zemřela," odpověděl hlas na druhé straně.
Regina spustila ruku s mobilem k boku, aniž by ukončila hovor. Několikrát se zhluboka nadechla a potom pohodila mobil na stůl. Kéž by tohle nikdy neuslyšela! Co všechno by dala za to, aby tato slova nemusela nikdy slyšet!
"Paní Veselá? Jste tam?" ozval se hlas z mobilu. Regina ukončila hovor a jako ve snu došla k oknu. Otevřela ho a chvíli dýchala čerstvý vzduch, potom se zhroutila a rozplakala se. Když si vzpomněla na ten den - na ten den, který změnil všechno...

Regina jela dost vysokou rychlostí po silnici. Milovala rychlou jízdu a užívala si ji. Právě mířila do zatáčky, když jí zazvonil mobil na sedadle spolujezdce. Natáhla se pro něj a -

Když si Regina vzpomněla na tu nehodu, potřásla hlavou. Nechtěla na to vzpomínat. Ale co mohla dělat?

Vyskočila z auta a spěchala se podívat, do čeho to vrazila. Myslela si - nebo spíš doufala - že to bylo nějaké zvíře. Málem se jí zastavilo srdce, když uviděla pod autem ležet mladou dívku.
Když doběhli rodiče té dívky, už volala záchranku. Ti dva - mladá, pohledná blondýnka a vysoký svalnatý muž - byli vyděšeni a otřeseni. Začali na Reginu křičet. Ta se ani nepokoušela bránit, protože věděla, že je to její vina.

Regina si otřela slzy, ale vytryskly jí další, když si vzpomněla na obličej té dívky ve chvíli, kdy ji nakládali do sanitky. Víc si z toho dne nepamatuje. Má okno.

Anonymní dopis! Regině to bylo od začátku jasné. Věděla, že musí ten dopis přijít. Ale byla by samozřejmě raději, kdyby nikdy nepřišel.
Ty mrcho, ty a ten tvůj přítel se klidně bavíte, zatímco naše holčička je v kómatu v nemocnici. Je to vaše vina! Kdybys řídila opatrně, nic by se nestalo!

Když si vzpomněla na ten první dopis, trochu se navztekala. Její přítel se klidně bavil, jako by se nic nestalo, ten ano. Necítil se vinen. Ona ano. Ona se rozhodně nebavila. Je pravda, že měla řídit opatrně a jet pomalu.
Zvedla se z podlahy a zamířila k polici na stěně - trochu nejistým krokem. Přehrabovala se v jedné z krabic, až našla, co hledala. Přitiskla si to ke spánku. Vůbec nepřemýšlela. Byla odhodlaná udělat to, co udělat musí.

Její soused Jiří Motyka právě na zahradě shraboval listí, když uslyšel podivnou ránu od sousedky. Napřímil se a poslouchal. "Paní Veselá!" zavolal na ni potom. Nic se neozvalo. Ale měla otevřené okno, musela by ho slyšet!
Pan Motyka upustil hrábky a přehoupnul se přes plot do zahrady paní Veselé. Rychle běžel k otevřenému oknu a nahlédl do domu. A to, co uviděl, mu vyrazilo dech.

Regina Veselá ležela nehybně na zemi, tvář zmáčenou slzami. Její blond vlasy byly rozhozené do stran jako svatozář. A v pravé ruce držela maličkou pistoli.
Jiří Motyka se okamžitě vyhoupl do okna a spěchal k ní. Třeba ještě žije. Sklonil se nad ní, ale poznal, že už je pozdě. Regině Veselé už nebylo pomoci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 modre-oko modre-oko | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 21:35 | Reagovat

o5 brutálně nádhenrý příběh... takové příběhy mám rači než ty dlouhé a děj se táhn ek úplnýmu nesmyslu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama