Škola hrůzy - 1. kapitola

11. srpna 2012 v 15:22 | Melanie |  Škola hrůzy
"Výborná práce, máte talent, slečno!" vykřikoval drobný, shrbený mužík za pultem a znalecky si prohlížel šperk ve svých rukou. "Nádherné, vynikající!"
Eleanor si otráveně povzdechla. Mohl by ten podivín konečně přestat žvanit? "Tak kolik mi za to dáte? Potřebuju peníze!" přerušila ho.
"Nabízím vám šest zlatých," uhladil si kupec vestičku švestkové barvy. "To je, myslím, za šperk s kouzelnými vlastnostmi víc než dost."
"Dobře, tak mi ty peníze dejte, ale rychle, prosím!" Eleanor netrpělivě mlaskla. Určitě už bylo dávno po poledni, její otec potřebuje jíst, a ona trčí tady. Když jí mužík podal šest zlatých mincí, rozloučila se a vyšla z krámku. "Nashledanou, slečno," zaslechla ještě mužíka těsně před tím, než zabouchla dveře.
"Výborná práce," ušklíbla se Eleanor. "Kdybych tolik nespěchala, tak bych toho vydřiducha donutila zaplatit mi dvojnásobek! Piplala jsem se s tím celý den a kolik jsem dostala? Mizerných šest zlatých!" Ještě stále s nadávkami se otočila a spěchala dolů ulicí až k malému, zapadlému řeznictví. Strčila do dveří a otevřela je. Jako obvykle tu všechno bylo čisté, až na pult, kde se leskly stopy krve. Řezník Raum, vysoký a svalnatý třicátník, vzhlédl, když uslyšel zacinkání zvonku. Jakmile spatřil, kdo vešel, ušklíbl se. "Výrobkyně očarovaných šperků zase zavítala do mého řeznictví! Ale na dluh nebo výměnou za ty tvoje cetky ti nic nedám!" zvolal posměšně. Eleanor zkroutila rty a přemáhala se, aby neodsekla. Jestli existoval někdo, koho nenáviděli všichni obyvatelé malé vesničky Dérmi, byl to Raum. Eleanor nikdy nechápala, jak zrovna on mohl mít tak milou ženu a dceru. Pravda, Verínu zase neměli rádi kvůli tomu, že byla ta největší klepna ve vesnici a věděla, co kdo včera dělal, přesněji než dotyčný sám, ale pořád byla na lidi daleko milejší než Raum.
"Copak, zapomněla jsi, co chceš?" posmíval se Raum. "Skleróza v tvém věku, že by?"
Eleanor se silou vůle přemáhala, aby ho nepraštila. "Maso za dva zlaťáky," poručila místo toho a zaťala pěsti, až se jí nehty zařezávaly do kůže.
"Eleanor má zase jednou peníze! No to se stal zázrak!" zasmál se Raum a zabalil jí do papíru maso. V tom okamžiku se otevřely dveře a dovnitř vešla Amira, místní hostinská, která znala skvělé příběhy a věděla, co se děje ve městech kolem Dérmi.
"Ahoj, Eleanor," usmála se. Raum se kysele ušklíbl, před Amirou se neodvažoval Eleanor provokovat, protože hostinská si ji velice oblíbila. "Tady máš to maso," zavrčel a vrazil Eleanor do rukou balík.
"Díky, Raume," usmála se mile Eleanor a hodila na pult dvě zlatky. "Tak sbohem."

Vyšla z krámku a odbočila doleva, na kamenitou cestu, která vedla k malému domku, kde žila společně se svým otcem. Tomu bylo teprve pětačtyřicet, ale byl velice nemocný, nemohl sám chodit a tak celé dny ležel v posteli a hartusil, Eleanor ho ale měla přes všechny jeho vrtochy velice ráda a starala se o něho, jak nejlépe mohla. Pospíchala, aby už byla doma a uvařila oběd.

Jakmile vešla do dveří, její otec se nadzvedl na posteli. "Kde jsi byla tak dlouho, Eleanor?" zavolal. "Mám hlad a už je dávno po poledni!"
"Neboj, tati, za chvíli to bude!" usmála se Eleanor a vybalila maso. Namířila rukou na krb a zamumlala zaklínadlo. V krbu okamžitě vyšlehly plameny.
"Já taky nevím, k čemu ti byly ty dva roky na škole kouzel," zamumlal její otec. Eleanor už si na jeho neustálé stížnosti zvykla a odpovídala s úsměvem. Obrátila se od krbu. "Aspoň jsem se naučila číst a psát a několik kouzel!"
"Kouzla jsou na nic! Oheň bys stejně dobře rozdělala pomocí dvou kamenů! Za dob mého mládí, kdo neuměl rozdělat oheň a střílet lukem, jako by nebyl!"
"Jenomže dnes je jiná doba, tati!" namítla Eleanor a napíchla kus masa na vidlici. "A kouzla nám hodně ulehčí práci! Dřív mohl být mágem jen někdo vysoce inteligentní!"
"Zatímco dnes jím může být každý idiot, co má aspoň jednoho předka čaroděje. Kam já jsem dal rozum, když jsem si vzal čarodějku?"
"A navíc," pokračovala Eleanor a monologu svého otce si nevšímala, "i čtení a psaní se hodí!"
"Tak poslouchej, Eleanor, holka jako ty má umět jenom uvařit, uklidit a vyrobit něco, co může prodat! A nemyslím jen tvoje čarodějné šperky, ale i třeba ovoce a zeleninu!"
"Myslíš, že dnes bude nějaká úroda?" změnila téma Eleanor. "Bylo ošklivé počasí a hodně padaly kroupy."
"Doufám, že něco bude," zabručel stařec. "Kdy bude ten oběd? Mám hlad!"
"Už to bude za chvíli," obrátila se na něho Eleanor. "Musí se to pořádně propéct."
"No, to doufám."
"Tak, už to je," usmála se Eleanor po pár minutách, kdy oba mlčeli. Stáhla maso z vidlice a položila na talíř, donesla ho svému otci a potom si vzala další kus pro sebe. Strčila vidlici s masem do ohně a čekala, než se to dostatečně propeče.
"Není to nic moc," ozval se její otec nespokojeně asi po minutě.
"To není moje vina, to je vina toho, kdo to maso upravoval," usmála se Eleanor. "Tak to sněz, nic jiného nemáme."
"Taky neumíš vydělat víc peněz!"
"Pracuju, jak nejlíp umím!" ohradila se Eleanor. Vytáhla vidlici z ohně, ani se neobtěžovala maso stáhnout a začala ho ukusovat přímo na vidlici. "Fujtajbl - vevnitř je to úplně syrové."
"No vidíš, ani vařit neumíš."
"Jdu zkontrolovat zahradu," zvedla se Eleanor ze židle a mrskla plátkem masa na stůl. "Kdybys něco potřeboval, zavolej."
"Jo jo."

Eleanor se zvedla a vyšla ze dveří. Nešla ale zkontrolovat zahradu, místo toho zamířila do hostince k Amiře. Chtěla si popovídat a Amira byla její jediná přítelkyně. Běžela uličkami, dokud nedošla na náves, kde stál hostinec.

Když vešla, místní štamgasti se na ni zvědavě otočili, nová příchozí je ale přestala zajímat a zase se vrátili ke své zábavě. Eleanor prokličkovala mezi stoly až k pultu, kde Amira obsluhovala.
"Ahoj," pozdravila ji a posadila se na židli u pultu.
"Nazdar, Eleanor. Tak co, jak jde život?"
"No, co si budeme povídat… Hlavně že jsme zdraví, že?" zazubila se Eleanor.
Amira se zasmála. "No to jo. Co tvůj táta?"
"Je mu čím dál hůř," povzdechla si Eleanor. "Podle mě to může trvat jen pár týdnů."
"To je mi líto, ale řeknu ti, že budu ráda, až umře. Je načase, aby ti přestal řídit celý život. Pořád na všechno a na všechny nadává?"
"Pořád. Teď si vzal na mušku moje vzdělání a nadává, že neumím vařit."
"Dědek jeden! Sám žádnou školu nemá a vařit se nikdy nenaučil!" rozohnila se Amira.
"No tak, neber to tak! Je už starý a myslím, že se nudí."
"No, když to bereš takhle -"
"A jak bych to měla brát? Měla bych se zlobit kvůli každému slovu, které řekne? To bych ze vzteku nevyšla!" usmála se Eleanor. "A dost, přestaneme mluvit o mně! Co se děje ve městech?"
"V Debrému se otevírá nová škola," informovala Amira. "A Eleanor, podle mě by ses tam měla jít podívat. Je to odsud jen dvě míle a ředitelka je moje známá, možná by tě přijala za menší školné!"
Eleanor se zasmála. "To by mě musela přijmout zadara. Nemám peníze."
"Je to tvoje šance! Bude se tam vyučovat magie a šerm, taky se naučíš pravidla etikety, a -"
"Amiro, za prvé nemám peníze a za druhé tu nemůžu nechat otce! Beze mě by ani nedostal najíst, nikdo by se o něj nepostaral!"
"A za třetí by ti to tvůj pan otec nedovolil, že," zamumlala Amira tak tiše, aby ji Eleanor neslyšela. Potom pokračovala normálním hlasem: "No, jak myslíš. Ale přemýšlej o tom. A mimochodem, chtěla jsem ti zadat zakázku. Chtěla bych od tebe kouzelnou čelenku."
"A jakou kouzelnou schopnost chceš?"zeptala se Eleanor a vytáhla z kapsy notýsek a tužku.
"No - jaké tam máš?"
"Můžu ti udělat s červenými kamínky a očarovat ji, aby od tebe odpuzovala zlo, nebo s modrými kamínky a potom, když ji budeš mít na sobě, budeš pro každého krásnější, no a když ji udělám se zelenými kamínky, tak budeš mít větší štěstí."
"Dobře, tak mohla bys udělat tu se zelenými?"
"Jasně, udělám ji. Za dva dny tu bude. Za jedenáct zlatých, dobře?"
"Ano, to by šlo."
"Dobře, ale musím jít. Mám ještě pár zakázek, které potřebuju zvládnout."
"Tak zatím," loučila se Amira. "Přijď zase."
"Jo, přijdu, neboj." Eleanor se zvedla a zastrčila notýsek s tužkou zpátky do kapsy. "Zatím."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 11. srpna 2012 v 15:34 | Reagovat

Krásný, ale sere mě "pan otec"!

2 Melanie Melanie | E-mail | Web | 11. srpna 2012 v 18:05 | Reagovat

[1]: To byl záměr :-D

3 Vicky Vicky | Web | 12. srpna 2012 v 13:18 | Reagovat

hej, nová povídka?? :D Super!! dávám se do čtení! :-D

4 Melanie Melanie | E-mail | Web | 12. srpna 2012 v 15:14 | Reagovat

[3]: Propásla jsi hlasování, všechno... :-D

5 Snow Snow | E-mail | Web | 23. března 2014 v 10:30 | Reagovat

Agoj... vím, že píšu podle roku trochu pozdě, ale musím napsat, protože se ti to moc povedlo... :-)
Hned musím jít na další kapitolu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama