Škola hrůzy - 3. kapitola

13. srpna 2012 v 19:47 | Melanie |  Škola hrůzy

Nazítří ráno vstala Eleanor jako první a proto nezahálela a pustila se do výroby šperků. Na stole v kuchyni si vytahala potřebné pomůcky a začala pracovat.

Asi o hodinu později vešla do kuchyně Marina. "Dobré ráno," pozdravila a vzápětí zívla. "Ty už jsi vzhůru? Jsi teda ranní ptáče." Usmála se. "Mám ti udělat snídani?"
"To by bylo milé," odpověděla Eleanor, aniž zvedla oči od práce.
"Ukaž, co to vyrábíš?" zajímalo Marinu a nahlédla Eleanor přes rameno. Vzápětí zalapala po dechu. "Panebože, to jsou pravé drahokamy! Kde jsi je vzala?"
"Cože to je?" zeptala se zmateně Eleanor.
"Drahokamy, Eleanor, pravé drahokamy! Ty mají ohromnou cenu! Ty jsi z nich vyráběla kouzelné náhrdelníky?"
"No ano," kývla Eleanor. "To je zakázané?"
"Ne, ale - za kolik jsi je prodávala?"
"Většinou tak kolem deseti zlatých."
"Deset zlatých?" zírala na ni Marina. "Eleanor, ty drahokamy mají samy o sobě hodnotu kolem dvou set zlatých a to nemluvím o tom, že jsi z nich dělala šperky, navíc s kouzelnými vlastnostmi! Měla jsi je prodávat minimálně za tři sta zlatých!"
"Tři sta zlatých?" O Eleanor se pokoušely mdloby. Že by jeden šperk měl větší cenu než celý jejich dům, který stál kolem sta zlatých?
"Ano, samozřejmě! Panebože, tys mohla být dnes bohatá, Eleanor!"

Do toho všeho se v kuchyni objevila Amira. "Co se to tady děje?"
Marina jí to okamžitě začala vysvětlovat, protože Eleanor nic nechápala, Amira na tom byla ale podle všeho stejně. "Jaké drahokamy? Co je to za nesmysl?"
Marina zoufale rozhodila ruce do stran. "Jak vám to mám vysvětlit?"
"Nijak," ozvala se Eleanor. "Stačí mi vědět, že mají velkou cenu a za kolik je mám prodávat."
Amira se zasmála. "Chytrá holka."
"Výborně, takže - mám vám udělat snídani?" zeptala se Marina.
"Jo," přikývla Amira. Marina obrátila svoji pozornost k bochníku chleba a hrudce másla. Chvíli nato položila před Eleanor chleba namazaný máslem a čaj. "Pij, než to bude moc silné. Tyhle lístky se nemusejí louhovat dlouho," doporučila a položila stejnou snídani i před Amiru.

U snídaně mlčely jen pár minut, potom se ozvala Amira. "Kde bys letos navrhovala umístit naše stánky?"
Marina pokrčila rameny. "Asi doprostřed náměstí, tam by to bylo nejvhodnější. Musíme si ovšem pospíšit. Loni se mi stalo, že už mi zabrali všechna nejlepší místa a já jsem byla nucena umístit svůj stánek úplně stranou, kudy skoro nikdo nechodil."
"Co prodáváte?" zajímala se Eleanor.
"Eleanor, klidně mi můžeš tykat. A prodávám knihy."
"A Amiro? Co prodáváš ty?"
"Různé kouzelné předměty," odpověděla Amira. "Věštecké karty, kouzelnou kouli, knihy s runami a podobné nesmysly."
"Takže dnes zajdu za Erevem a budu doufat," usmála se Marina. "Snad už to nebude zabrané."
"Taky doufám. Navrhuji ti, abys vyrazila hned, jak dojíš snídani. To bude nejlepší."
"No, vzhledem k tomu, že mi zbývá už jen dopít čaj, se asi nebudu zdržovat," zvedla se Marina od stolu. "Doufám, že beze mě nebudete zahálet."
"Neboj, Eleanor bude vyrábět svoje kouzelné šperky a já si dojdu koupit noviny."
"Výborně," přikývla Marina a vyzunkla zbytek čaje. "Budu za hodinu zpátky." Hned nato vyšla z kuchyně a o chvíli později práskly venkovní dveře.
"Jsem za pár minut zpátky, Eleanor, jen si jdu koupit noviny," řekla Amira a také se zvedla od stolu. "V klidu pracuj."
Eleanor jen přikývla a opět se začala věnovat své práci. Amira vyšla ze dveří, a než stačila Eleanor vyrobit jeden náhrdelník, byla zpátky. Sedla si ke stolu a rozevřela noviny. Eleanor si jí nevšímala, dokud Amira nezalapala po dechu. "No to - to - to snad ne!"
"Co se děje?" zeptala se Eleanor.
"Poslouchej," řekla Amira přiškrceným hlasem a začala citovat zprávu z novin: "Včera v pozdních hodinách byla vypálena vesnice Dérmi dvě míle od Debrému. Jediný přeživší, prodavač Berinan z obchodu s kouzelnými předměty, nám popsal, jak se to celé odehrálo. Citujeme nyní jeho zprávu: 'Zrovna jsem zavíral svůj krámek, když jsem uviděl dvě podivné osoby. Na sobě měly červené pláště a na tvářích takové ohyzdné bílé masky. Nevím, kam mířily, ale najednou nastal hrozný zmatek, kolem všechno hořelo, tak jsem seběhl do sklepení. Celý můj krámek shořel.' Podařilo se zatím najít jen několik těl mrtvých. Nikdo zatím neví, kdo se skrýval pod červenými plášti a za bílými maskami." Amira složila noviny. "To je strašné!"
Eleanor přikývla, myslela na podivného, shrbeného mužíčka za pultem, který vůbec netušil, že jen o pár dnů později se celý jeho život převrátí naruby, a také na svého otce, který se pravděpodobně nikdy nedočká pohřbu…

Když se Marina vrátila, našla je tiše sedět u stolu se zapálenou svíčkou. "Co se stalo?" vyhrkla okamžitě. Svíčky na stole se zapalovaly jen tehdy, když zemřelo velice mnoho lidí při nějakém neštěstí.
Amira jí mlčky podala noviny. Marina si přečetla zprávu a potom noviny složila. "Kdo to mohl udělat?" zeptala se zděšeně.
"Nějací grázlové," odvětila Amira.
"Ale proč? A nevěřím tomu, že by někdo jen tak bez důvodu vypálil celou vesnici!" zavrtěla Marina hlavou.
"No, ale co budeme dělat? Nemáme kde bydlet!"
"Zatím zůstanete u mě."
Eleanor jejich rozhovor mlčky poslouchala, k ničemu se nevyjadřovala. Pořád ještě byla v šoku z toho, co se stalo, začalo jí to docházet až se zpožděním. Nemá žádný domov. Přišla o matku, o otce, teď i o domov. O co měla ještě přijít? O život?
Amira vstala. "Mluvme o něčem jiném. Podařilo se ti zamluvit to místo?"
"Ano, měla jsem štěstí," přikývla Marina. "Eleanor, chceš stánek vlevo, vpravo, nebo uprostřed?"
"Mně je to jedno," mávla rukou Eleanor. Její hlas zněl, jako by plakala. Amira ji objala a pohladila, Eleanor ji ale odstrčila. "Nech mě, Amiro."
"Dobře, Eleanor bude uprostřed, já vpravo a Amira vlevo. Souhlasíte?"
"Jo," kývla Amira. "El, vyhovuje ti to?"
"Samozřejmě. Půjdu do svého pokoje, musím se uklidnit. Bylo toho na mě trochu moc." Eleanor vstala a opustila kuchyni. Marina se dívala na dveře, které za sebou přibouchla a potom promluvila: "Poslyš, Amiro, tobě na ní asi hodně záleží, že?"
"Je jako moje vlastní dcera," odpověděla Amira. "Proč se ptáš?"
"Pořád bys chtěla, aby se dostala na moji školu? Mám poslední volné místo."
Amira se na ni nevěřícně dívala. "Chceš říci, že ji přijmeš? To by bylo skvělé!"
"Ano, pokud prodá jen několik málo šperků, získá peníze, aby mohla na mojí škole studovat celých pět let. Jsou to pravé drahokamy, jsou ohromně cenné, lidé budou platit majlant!"
"Raději se jí zeptám, co si o tom myslí," řekla Amira. "Nejdřív nechtěla jít, když jsem jí to navrhla, protestovala, že nemůže opustit svého otce, ale když je její otec mrtvý, možná by byla ochotná se přihlásit."
"Dobře, tak se jí zeptej a zkus jí tu nabídku prezentovat v co nejlepším možném světle," souhlasila Marina.
"Neměj obavy, určitě bude celá šťastná, že může jít."
"Tak se jí půjdeš zeptat?"
"Jo, už jdu. Co budeš dělat ty?"
"Přichystám vám oběd. Má Eleanor ráda zeleninu?"
"Nevím, jestli jí zelenina chutná, ale ona je zvyklá jíst co dostane. Můžeš to v klidu udělat. Tak já se jdu zeptat," otevřela Amira dveře.
"Jo jo," kývla Marina, která už hledala kuchařku, a nejspíš ani neposlouchala, co jí Amira říká.

Když Amira vešla do pokoje, Eleanor seděla na posteli a vzlykala do polštáře. Amira se nerozhodně zastavila mezi dveřmi, potom vešla do pokoje. "Eleanor?" oslovila ji tiše. Oslovená sebou trhla a otočila se. "Neslyšela jsem tě," zamumlala. "Plížíš se jako duch."
"Promiň. Chtěla jsem s tebou něco probrat, ale jestli nemáš náladu, tak to chápu."
"Ne, to je v pořádku. Mluv."
"Pamatuješ, co jsem říkala o té škole?" začala Amira. Eleanor kývla. "A?"
"Chtěla bys tam jít? Můžeš si to rozmyslet, ale Marina říkala, že kdybys prodala několik svých šperků, vydělala by sis na školné na celých pět let."
"Vážně?" Eleanor se trochu pousmála a otřela si slzy. "To mají ty šperky vážně takovou cenu?"
"Marina říká, že ano," přikývla Amira, "a ona ví, o čem mluví."
"Takže bych mohla na té škole studovat?"
"Samozřejmě. Ale jestli nechceš -"
"Zbláznila ses? Je to skvělé! Jupí!" Eleanor začala skákat na posteli.
"No tak, neznič Marině postel!" mírnila ji Amira. "A pokud vím, neodmítala jsi prvně?"
"Ano, ale to jsem neměla peníze na školné a musela jsem se starat o otce! Teď je už můj otec mrtvý a peníze mám, nebo budu mít, tak co mi brání?"
"Takže bereš? To je skvělé! Marina bude moc ráda!"
"Proč?"
Amiru ta jednoduchá jednoslabičná otázka zjevně zarazila. "No, protože - protože jsi moc nadaná čarodějka."
"A jak víš, že jsem nadaná?" zvedla Eleanor obočí.
"To se pozná," mrkla na ni Marina. Eleanor se na ni chvíli nevěřícně dívala a potom řekla: "Řekni mi pravdu, Amiro. Nejsem hloupá, ty máš nějaký konkrétní důvod, proč víš, že jsem nadaná, a nechceš mi ho říct. Prosím, Amiro. Řekni mi pravdu."
"No tak dobrá. Tvůj otec chtěl, abychom to před tebou utajili, nevím proč, ale chtěl to."
"No, tak co je to za velké tajemství?"
"Není to žádné tajemství, alespoň pro mě ne. Tvoje matka se jmenovala Faremina. Byla to mocná čarodějka, dokonce sloužila u královny Alexandry v Pětici. Nebyla zase tak výjimečná, ale prostě to uměla. A ty jsi její jediná dcera, je jasné, že jsi musela významnou část jejích schopností a talentu zdědit."
Eleanor na Amiru chvíli jen beze slova zírala. Po chvíli se jí podařilo vypravit ze sebe: "Tak moment. Za prvé - mojí matkou byla opravdu mocná čarodějka? A za druhé - proč by to sakra někdo chtěl přede mnou tajit?"
"Tvoje první otázka je směšná, myslíš, že bych ti neříkala pravdu? A co se týče tvojí druhé otázky - tvůj otec zřejmě doufal, že se tím tvoje kouzelnické schopnosti nějak - co já vím, potlačí, nebo že možná nebudeš chtít být čarodějkou, když tohle nebudeš vědět."
"To je přece směšné!" vykřikla Eleanor. "Jak by ho to mohlo napadnout, je to přece nesmysl!"
"Tvůj otec byl podivín, Eleanor," usmála se Amira. Za řeči se zvedla z postele.
"To jsi mi řekla novinu. Kam jdeš?"
"Dolů, říct Marině, že na tu školu půjdeš," otočila se Amira s rukou na klice.
"Tak to jo! A připrav ji na to, že ji budu u oběda otravovat otázkami o té škole!"
Amira se pobaveně zasmála a vyšla ze dveří. Seběhla po schodech a rovnou do kuchyně. "Tak to bere!" hlásila mezi dveřmi.
"Vážně? To je skvělé!" otočila se Marina od ohniště. "Zavolala bys ji? Je oběd."
Amira otevřela dveře. "Eleanor! Oběd!" zakřičela a dveře zase zavřela. "Mám tě připravit na to, že se tě bude hodně vyptávat."
"S tím počítám," usmála se Marina. Postavila doprostřed stolu nádobu, ze které vycházela omamná vůně a talíř s masem.
"To voní!" usmála se Amira. "Co to je?"
"Rodinný recept."
Otevřely se dveře a vešla Eleanor. Posadila se k jednomu stolu a okamžitě před ní přistála porce zeleninové omáčky s masem. "Děkuju."
Marina podala talíř i Amiře, potom nabrala pořádnou porci sobě a posadila se. Eleanor rázem začala: "Marino, řekla bys mi něco o tvé škole?"
Marina kývla. "Je přestavěná z bývalého druhého zámku královny Alexandry. Královna se rozhodla, že už ho nebude využívat, tak jsem ho od ní koupila a přestavěla na školu. Jsou tam i podzemní chodby a krypta, kde je pohřbeno mnoho králů a královen."
"Myslela jsem spíš, kdo tam bude, kde budeme bydlet a tak."
"Počet studentů v každém ročníku je dvacet. Deset chlapců, deset dívek. Bydlení je v ceně školného a je přímo ve škole. Jsou tam opravdu krásné pokoje."
"A co se tam bude všechno učit?"
"Hlavně magie, obrana proti černé magii a šerm, to jsou spolu s tancem a lektvary povinné předměty. Volitelné předměty jsou etiketa, střílení lukem a historie."
"Asi se přihlásím na etiku a historii," uvažovala Eleanor. "Na tvé škole určitě budou především boháči a ti určitě vědí, jak se chovat, tak abych mezi nimi nevypadala jako buran."
"Dobře," kývla Marina.
"A Marino, ty něco vyučuješ?"
"Ano, šerm a historii."
"Magii ne?"
"Ne."
"Proč?"
"Protože jsem lepší v šermu než v magii a vyznám se v historii."


Po obědě zašla Marina vyřídit něco s jedním profesorem a Amira šla obhlédnout náměstí, takže Eleanor měla celý dům pro sebe. Zašla do Marinina pokoje a vypůjčila si historický román nazvaný "Každá hvězda jednou zhasne". Lehla si ve svém pokoji na postel a pustila se do čtení. Román projednával o královně Jeleně. O té už Eleanor něco zaslechla dřív, ale nikdy netušila, jak moc byla tahle královna významná. Uvažovala, jestli je i tato královna pohřbená v kryptě pod bývalým druhým zámkem královny Alexandry, ale když přečetla konec, dospěla k názoru, že určitě ne.

Marina se vrátila k večeru a hned začala chystat večeři, Eleanor ale neměla hlad, takže se šla umýt a spát. Zítra byl Velký trh a vstávalo se brzy ráno. Posadila se k posteli a otevřela krabici se šperky. Všechno se to zatřpytilo a zablýskalo. Eleanor šperky pohladila a začala přemýšlet, který z nich si asi vezme zítra na sebe jako reklamu pro své výrobky. Nakonec se rozhodla, že asi náhrdelník pro štěstí - bude dobře vidět a navíc jí přinese štěstí. Zavřela krabičku, uložila do nočního stolku, sfoukla svíčku a šla spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 13. srpna 2012 v 20:04 | Reagovat

Konečně se začalo něco dít!! Čekám co z toho vyleze. Krása! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama