Škola hrůzy - 8. kapitola

29. srpna 2012 v 11:04 | Melanie |  Škola hrůzy

Jenom než začnete číst - v téhle kapitole je Eleanor vykreslená jako děsná kráva, ale já jsem nevěděla, jak to jinak přepsat, tak sorry.

Druhý den ráno pověděla Eleanor Yveně o podivném škrábání, které slyšela. "Chvíli to vypadalo, že se to ozývá přímo u mě v pokoji, pak zase že se to ozývá za zdí, ale to je nesmysl, protože tam jsou zahrady a jsme ve druhém patře."
"Myši," pronesla Yvena.
"Myslíš?"zarazila se Eleanor.
"Jasně. Hele, Eleanor, myši mohly být ve sklepě, někdo otevřel dveře, rozprchly se a pár z nich je ve tvém pokoji!"
"No to je ale děs! Myslíš, že mi rozkoušou oblečení?" vyděsila se Eleanor.
"Neriskovala bych. Řekni o tom Marině, ať tam použije nějaké kouzlo."
"Dobře."
"Jo, mimochodem, proč jsi včera odešla z toho plesu?"
"To máš jedno," zamumlala Eleanor. "Bavila ses dobře?"
"Jo. Představ si, Norman mě pozval na schůzku! Zítra ve volné hodině! To je super, viď? A představ si, že…"
Yvena se rozpovídala o Normanovi, takže Eleanor mohla v klidu přemýšlet o svých věcech, stačilo jen v pravidelných intervalech pronášet slova jako "Neříkej!" "Fakt?" "To je skvělé!" a další.
"Hele, máme volnou hodinu, jdu dovnitř," oznámila, když už měla Yvenina vyprávění plné zuby. Na nic nečekala a vyrazila.

Vešla dovnitř a procházela halou. Měla v úmyslu jít do pokoje pro pergamen a dokončit úkol z historie o Velké válce, která byla asi před tisícem let, potom si ale všimla, že dveře do tanečního sálu jsou pootevřené. Přišla k nim a nahlédla do nich.
Uprostřed sálu stál zády ke dveřím Damean. Vypadal v tu chvíli jako socha boha krásy. Eleanor otevřela dveře dokořán a vešla dovnitř. Damean se otočil, jakmile uslyšel vrzání dveří a zvuk kroků. "Ahoj," usmál se.
"Zdravím," opáčila Eleanor bez úsměvu. "Ještě jsme spolu ani pořádně nemluvili, co?"
Damean zavrtěl hlavou. "Ne, to ne. Je hezký den, že ano?"
"Ano," přikývla Eleanor. Tváře jí hořely. Sakra, já se s ním bavím o počasí!
"Děje se něco?" zmizel Damenanovi úsměv z tváře.
"Ne, nic," zavrtěla hlavou Eleanor a usmála se, přestože se jí stahovaly koutky úst. "Nepustíme tam nějakou hudbu?" kývla směrem ke kouzelnému přehrávači.
"Proč?" zeptal se Damean.
Eleanor se předklonila, jednou rukou se chytila Dameana za rameno a podívala se mu do očí. "Vyzveš mě k tanci sám, nebo to mám udělat já?" zeptala se.
"Je mi to jasné," usmál se Damean, natáhl se po kouzelném přehrávači a pustil jemnou, pomalou hudbu. "Tuhle?"
Eleanor přikývla. Damean jí položil ruku kolem pasu a druhou rukou jí stiskl pravici. Jemně se s ní začal otáčet. Byl vážně moc dobrý tanečník.
Když začala hudba nabývat na rychlosti, začalo se zvyšovat i tempo otáček. Nakonec spolu vířili po parketu skoro jako když včera večer vymetali parket Marina s Derienem. Damean vedl Eleanor jistou rukou, a ta své okolí vnímala jen jako rozmazanou šmouhu. Dívala se do Dameanových očí a byla velice šťastná.
Ale hudba skončila příliš brzy. Damean Eleanor pustil a usmál se na ni. "Líbilo?"
Přikývla. "Jsi moc dobrý tanečník. Díky."
"Za co?"
"Za to, že to bylo tak úžasné," usmála se Eleanor. Dívala se Dameanovi do očí a potom ho najednou políbila přímo na rty. Nerozmýšlela to, bylo to prostě spontánní. Také toho vzápětí zalitovala.
Damean ji okamžitě odstrčil od sebe a tvářil se rozpačitě a nevěřícně zároveň. "Co to bylo?"
"Políbila jsem tě!" zrudla Eleanor, protože jí v tom okamžiku došlo, že o ni Damean nestojí.
"Prosím tě, Eleanor, já se nechci chovat hrubě, ale - já prostě už přítelkyni mám, jsem šťastný a nemíním to měnit."
Ticho, které po těchto slovech nastalo, bylo až děsivé. Eleanor klopila oči k zemi a bojovala s knedlíkem v krku, potom zašeptala: "No, pak není o čem mluvit." Usmála se na něj, ale její oči ztemněly hněvem. "Je to Dangra, že ano?"
"Ano."
"Jak s ní vůbec můžeš být? Vždyť je to taková coura!"
Damean vlepil Eleanor pořádnou facku. "Tohle o ní už nikdy neříkej!" varoval ji.
Eleanor si přidržela ruku na hořící tváři a pocítila příval hněvu a nenávisti. "Tohle tě bude mrzet!" zaječela na něj a vyřítila se ze sálu.
"Nevyhrožuj mi! Chováš se jako malé dítě!" křikl za ní Damean, ale jí to bylo jedno. Vpadla do svého pokoje, v očích ji pálily slzy vzteku. Měla vztek na všechny. Na Dangru, protože do ní byl Damean zamilovaný. Na Dameana, protože jí dal facku, když řekla pravdu o jeho přítelkyni. Na Yvenu, protože ona je s Normanem šťastná. Nikdo další už ji nenapadal, tak se rozzlobila sama na sebe.

Ten den už žádné hodiny neměli, takže Eleanor mohla být celý večer zavřená ve svém pokoji a nikoho nemusela vidět. V klidu se tu mohla sebrat a druhý den dělat, že se nic neděje. A pokud Damean bude držet jazyk za zuby, nikdo se nikdy nedozví, co se dnes stalo.

Zhruba o půlnoci ji něco probudilo. Otevřela oči a posadila se na posteli. Chvíli tiše poslouchala, ale nic se neozvalo.
Právě když znovu zavřela oči, ozval se podivný zvuk. Eleanor se vyděšeně napřímila na posteli a poslouchala. Ozývalo se škrábání, zároveň ale i nějaké šustění a vrzání. Vypadalo to, že je to tady v místnosti.
"Haló?" zašeptala Eleanor, i když věděla, že jí nikdo neodpoví. Chvíli poslouchala, ale nic se neozývalo. Právě když usoudila, že se už nic dalšího neozve, náhle zaslechla hlas - tichý, šeptavý hlas, nedalo se určit, jestli patří muži nebo ženě.
"Dnes večer ji musíme dostat," šeptal ten hlas. Zdálo se, že vychází odněkud od okna. Eleanor se vyděšeně rozhlížela. "Je tu někdo?"
"Ano," ozval se podobný hlas, také tichý a šeptavý. "Jdi tam hned! Musíme to udělat!"
"Přetáhneme ji na naši stranu."
"A co když se nám to nepovede?"
"Potom se dohodneme co dál."
Znovu škrábání, šustění a další zvuky. Potom všechno utichlo a ložnice se ponořila do ticha. Eleanor tiše seděla na posteli. Co to bylo? Kdo to byl? Kde byli? O kom mluvili, koho chtěli dostat? Koho přetáhnou na svoji stranu? V hlavě jí vířily tisícovky otázek.
Nakonec dospěla k názoru, že asi neusne, takže se začetla do Tajemství zamčeného paláce.

Aurora s Terenem vpadli do pokoje a rozhlíželi se.
"Je pryč," řekla nakonec Aurora.
"To není možné! Kam by zmizel?"
"To nevím," pokrčila Aurora rameny.
Teren mezitím otevíral truhlu. "Mohl by být tady, někde schovaný." Z truhly vyběhla myš a utíkala se schovat za postel. Teren zaklel. "Kde je? Někde být musí, přece se nepropadl do země!"
"Podle pověsti je tu prý tajná chodba," informovala ho Aurora.

Tajná chodba! Eleanor vzhlédla od knihy a rozhlédla se. Samozřejmě, mohla tu být tajná chodba, navíc vylepšená kouzly! Koneckonců byla tahle škola předělaná ze starého zámku, byly v ní i podzemní chodby. Proč by tedy nemohla být v silných stěnách skryta tajná chodba? A pokud byla vylepšena kouzly, nejspíše se tím oslabila její zvukotěsná schopnost, takže Eleanor mohla slyšet ty tajemné hlasy!

Eleanor vstala z postele a poklepala na dřevěné obložení na stěně pod oknem. Znělo to dutě.
"Tajná chodba!" zašeptala Eleanor vzrušeně. "Ale kde je východ?"
Bylo vysoce nepravděpodobné, že by se vchod nacházel zrovna v této místnosti a Eleanor neměla zájem hledat ho v celém hradu. Raději sfoukla svíčku na nočním stolku a pokusila se usnout. Po chvíli upadla do nepokojné dřímoty.


Přibližně v tu chvíli, kdy Eleanor otevřela Tajemství zamčeného paláce, seděla Marina v ředitelně a psala dopis. Moc se jí to nedařilo, koš byl už skoro zaplněný zmačkanými pergameny. Před ní na stolku přecházel malý drak, přesněji samice zakrslého draka, zvaná Eresid*. Marina se čas od času usmála a pohladila ji.
Ředitelka se opět sklonila k pergamenu, když uslyšela vrznutí dveří. Vzhlédla a zalapala po dechu.
Blížila se k ní osoba v červeném plášti s kápí, hlavu měla předkloněnou, aby jí nebylo vidět do obličeje. Její kroky nebyly slyšet.
"Co chcete?" promluvila Marina a marně se snažila skrýt strach v hlase.
"Tebe," odpověděla osoba šeptavým hlasem. Nedalo se určit, jestli je to muž nebo žena.
"Jděte pryč!" vykřikla Marina. Vstala ze židle a začala couvat k oknu. Co ode mě chcete?" vykřikla vyděšeně.
"Nehýbej se, za chvíli to bude za tebou," řekl zakuklenec místo odpovědi a zvedl hlavu.
Na tváři měl masku, neskutečně ohyzdnou, jen se dvěma úzkými štěrbinami pro oči. Marina vyjekla.
Zakuklenec se Marině zadíval přímo do očí, a ředitelka školy už tento pohled nedokázala odvrátit.
Z očí zakuklence vystřelily dva rudé paprsky a udeřily Marinu přímo do zorniček. A jakmile s ní zakuklenec navázal toto spojení, v Marinině hlavě se začaly promítat obrázky.
Nové možnosti, nový život se zakuklenými, nová budoucnost, to všechno jí nabízel, a zároveň jí krok po kroku kradl její vůli. Ředitelka se chvíli bránila, potom ale fascinovaně sledovala možnosti, které jí zakuklenec nabízel. Byla očarovaná a chtěla se k nim přidat.
Byly tu ještě hlasy, které se ji snažily přivolat zpátky, ale byly slabé a zněly z velké dálky. Hlasy Amiry, Eleanor, jejích žáků a profesorského sboru, ty všechny slábly a čím dál víc se vzdalovaly. Marina už byla skoro posedlá zlem, které zakuklenec vystřelil ve svém kouzlu. Zvedla hlavu a cynicky se usmála. "Ano," zašeptala a znělo to už skoro jako hlas toho zakuklence, co nad ní získával moc. "Přidám se k vám." Nevědomky oběhla stůl a stála teď před ním.
A potom v její hlavě zazněl jiný, mužský hlas, byl blízko, duněl jí do uší a vracel se ozvěnou. "Marino, co to děláš, vrať se zpátky, ty patříš sem!"
Ředitelka školy hrůzostrašně vykřikla, couvla dozadu a zakopla o stolek. Spadla na podlahu a ještě se ošklivě řízla o kus železa na stolku, alespoň však přerušila oční kontakt se zakuklencem. Ten zlostně zasyčel a vyběhl z ředitelny. Když Marina zvedla oči, uviděla už jen lem jeho pláště.
Ležela na zemi, těžce oddychovala a pomalu jí začínalo docházet, co se málem stalo. Stačila jen chvilka a už by nad ní získala moc černá magie. Kdyby se neozval ten hlas, posedlo by ji zlo. Kdyby se neozval ten hlas…
Zvedla se z podlahy a usedla za stůl. "Eresid, připrav se, poletíš s dopisem k Bělooké," upozornila ji a napsala na kus pergamenu všechno, co se právě přihodilo. Zjistila, že si skoro nepamatuje, co se dělo v její mysli, když na ni zakuklenec vystřelil kouzlo, ale co si pamatovala, to napsala. Nakonec vložila pergamen do obálky, nadepsala ji Bělooká a vložila ji Eresid do tlamy. "Tak leť," donesla ji k oknu. Eresid rozevřela černá křídla, vznesla se k obloze a za chvíli zmizela.
Marina zasedla ke stolu a složila hlavu do dlaní, doufala, že neusne. I když byla hodně unavená, děsila se představy, že by usnula, protože by se ten podivný člověk v červeném plášti mohl zmocnit její mysli ve spánku. To by pro ně určitě bylo jednodušší, protože ve spánku by její mysl byla uvolněná, a tudíž zranitelná.
Po chvíli dovnitř vletěla Eresid a usadila se na Marinině rameny. Ředitelka ji pohladila a usmála se. "Vedeš Bělookou?" zeptala se.
"Ano," ozval se od okna ženský hlas. Marina se okamžitě otočila.
Stála tam velice podivná žena. Pleť měla úplně hnědou, rty tenké, nos křivý jako z pohádek o čarodějnicích, vlasy bílé jako sníh, byla shrbená. Nejpodivnější ovšem byly její oči - duhovka byla úplně bílá, i když o několik odstínů tmavší než bělmo kolem. Zřítelnice v nich byly výraznější než u normálního člověka.
"Bělooká! Vítám tě!"
"To zatracené okno máš moc malé, nemohla jsem se koštětem skoro strefit," stěžovala si Bělooká a odkládala zmíněný dopravní prostředek u stěny.
"Promiň, asi stavitelé zámku nepředpokládali, že tudy jednou bude letět nějaká stará podivínka na koštěti, které už ani pořádně nebrzdí."
"Konec zábavy, Marino. Tak co se vlastně stalo? Zopakuj mi to."
Marina se dala do vyprávění. Pořád ještě byla maličko rozrušená, všechno ale podala jasně.
"Říkáš, že ten člověk měl na sobě červený plášť s kápí?" začala Bělooká, když Marina skončila s vyprávěním. "A masku? Bílou?"
Marina přikývla. "Ano."
"Mohlo by jít o někoho z té bandy, co vypaluje okolní vesnice," přemítala nahlas stará čarodějka. Marina sebou trhla. "Vypaluje vesnice?" zeptala se nevěřícně.
"Tys o tom ještě neslyšela?" podivila se Bělooká.
"No, asi den nebo dva před Velkým trhem vypálili vesnici Dérmi, ale to bylo všechno, o čem se v novinách psalo."
"Od té doby vypálili další tři vesnice," informovala Bělooká Marinu. "Pořád jde o jedny a tytéž osoby, které mají na sobě červené pláště s kápí a bílé masky."
"Aha. Ale jakou má souvislost vypalování vesnic a snaha někoho posednout zlem?"
"To zatím nevím," pokrčila Bělooká rameny. "Určitě to spolu nějak souvisí. Nevadilo by ti, kdybych tu zůstala a dohlédla na tebe?"
"Jestli by mi to nevadilo? Ovšem že ne! Mám dva volné pokoje, mám tě tam zavést?"
"Buď tak hodná." Čarodějka se natáhla pro koště a spolu s Marinou opustila ředitelnu.

* Já vím, že se to objevilo v DČ, ale mně se to jméno prostě děsně líbí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 29. srpna 2012 v 12:11 | Reagovat

nechápu, jak se s ní může Yvena kamarádit! 8-O Kdybych něco vykládala kamarádce a ona by mě přitom ignorovala, poslala bych ji ... někam :-D Ale jinak pěkná kapitola, líbilo se mi, jak Damean zareagoval na ten polibek :-D

2 Erisdar Erisdar | 29. srpna 2012 v 19:54 | Reagovat

Neumí brzdit na koštěti! Dostalas mě na lopatky! :-D  :-D (Nějak mi to připomíná starou Esme Zlopočasnou... ještě řekni, že musí startovat s rozeběhem! :-D  :-D )
Eleanor mi jako kráva nepřipadá, spíš ten Damean. Kdyby mě někdo dal facku (kromě rodičů, ty mají právo na vše), skopala bych ho do kuličky, obula bych si kanady a ještě si na něm pořádně zaskákala! A když bych odcházela, ještě bych ho nakopla, čistě z dramatických důvodů :-D  :-D

3 Beett. Beett. | Web | 30. srpna 2012 v 1:16 | Reagovat

Ahoj. U mě na blogu je vyhodnocení SONB -http://ibelieve-in-myself.blog.cz/1208/soutez-o-nej-blog-sonb-vyhodnoceni-prvniho-kola a zároveň je tam hned Začátek druhého kola SONB - http://ibelieve-in-myself.blog.cz/1208/soutez-o-nej-blog-sonb-druhe-kolo tak si začni shánět hlasy :)

4 S-hejvi S-hejvi | Web | 30. srpna 2012 v 9:09 | Reagovat

ne nehlásnu protože neumíš napsat do reklam

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama