Škola hrůzy - 11. kapitola

12. září 2012 v 17:07 | Melanie |  Škola hrůzy
Dopoledne se značně nevyspalé Eleanor a Yvena sešly v učebně obrany s Bělookou. Profesorka Eveliezová ještě nedorazila, takže Bělooká se pustila do výuky sama.
"Říkám ti, aby ses víc soustředila, potom budeš moci zapůsobit mnohem větší silou!" říkala právě, když se otevřely dveře a dovnitř vešla Xandra. "Někdo s tebou chce mluvit," oznámila.
"Aha, to budou další členové Pětice," usmála se Bělooká. "Jdu za nimi."
Eleanor se za ní dívala. Pětice se říkalo pěti nejlepším čarodějům v zemi, kteří sloužili u královny Alexandry a její členkou byla i její matka. Zajímalo ji, jestli Bělooká její matku znala osobně.
Bělooká se objevila ve dveřích. "Dovolte mi, abych vám představila svoje kolegy, kteří nám s naším - případem pomůžou."
Ve dveřích se objevili dva muži a dvě ženy, všichni mladší než Bělooká.
"Tohle je Mik," kývla Bělooká hlavou k hnědovlasému, asi pětačtyřicetiletému muži s bradkou. Ten se přátelsky usmál.
"Even," pokračovala a ukázala na zamračeného zrzka, který jen mírně kývl hlavou. Nevypadal zrovna moc sympaticky.
"A tohle jsou sestry Naire a Erelana," usmála se Bělooká a ukázala na ženy. Naire, asi pětatřicetiletá kudrnatá hnědovláska s pihami na nose se usmála, Erelana, také s hnědými vlasy, které ale byly dokonale rovné a dlouhé až po pás, se sice neusmívala, ale ani nemračila jako Even. Mohlo jí být asi kolem čtyřiceti let.
"Tohle jsou Eleanor, Yvena a Xandra," dokončila Bělooká představování.
"Jsme rádi, že vás poznáváme," odpověděl Mik za všechny.
"Psala jsi, že jde o ty červené pláště," vzala si slovo Naire. "Napsala jsi nám všechno, takže my ti také řekneme úplně všechno. A drž se."
"Tak o co jde?" zajímala se Bělooká.
"Ti lidé napadli královnu Alexandru," zvedla Naire obočí.
"Cože?" vyjekla Bělooká. Eleanor si přitiskla ruce k ústům, Yvena vyvalila oči a Xandra se zeptala: "Jak je na tom?"
"Je v šoku, ale fyzicky je úplně v pořádku," uklidňovala je Naire.
"Jak se ti lidé dostali do paláce?" zajímalo Bělookou."To je právě ono. Dumali jsme nad tím hodně dlouho a napadá nás jediná možnost."
"A jaká?"
"Kobky pod palácem! Pokud vím, tak vedou i u vás pod školou!" prohlásila Naire.
"Ano, to je - Počkej, takže ti lidé se skrývají v kobkách pod školou?"
"Je to jediné možné vysvětlení."
"To přece není možné!" ozvala se Eleanor. Všichni se na ni zadívali.
"Proč by to nebylo možné?" promluvila poprvé Erelana.
"Palác je odtud vzdálený asi patnáct mil! To jsou ty kobky vážně tak dlouhé?"
"Ne, ty kobky fungují jako nějaká zkratka, která je dlouhá osm mil," vysvětlovala Erelana.
"Máme tu plánek," ozval se Mik a vytáhl z kapsy kus pergamenu."Tady je vchod do chodeb za školního sklepení," ukazoval. "Tady je zatáčka a za tou zatáčkou je krypta, kde se pohřbívají mrtví králové. Dále se chodby mnohokrát rozvětvují, ale většina z nich končí slepými ulicemi, nebo jsou to také takové zkratky. Jinam se z chodeb dostat nemůžeš než do královského paláce nebo do školy. Ovšem i tak jsou chodby značně rozsáhlé a můžeme se lehko ztratit."
"Dobrá," kývla Bělooká. "Asi bude nezbytné tam sestoupit."
"Ano, to bude, ale musíme být pořádně připraveni. Zvláště ty mladé dámy," kývl Mik hlavou k Eleanor a Yveně. "Také vůbec nevíme, jak si to společenství červených plášťů říká, co je jeho cílem ani jak souvisí vypalování okolních vesniček s napadením královny Alexandry."
"To brzy zjistíme," usmála se Bělooká.
"Ale jak?" ozval se poprvé Even. Tón jeho hlasu byl drsný. "To tam za nimi přijdeme s dotazníkem? Nebo s nimi uděláme rozhovor pro noviny?"
"Ale vážně, Bělooká," ozvala se Naire. "Máš nějaký plán?"
"Zatím ne," zavrtěla stará čarodějka hlavou. "Ale poslyšte, zmizela tu jedna ze studentek a všichni se tu domnívají, že to má s těmi červenými plášti spojitost."
"No a?"
"No, mohli bychom najít tu studentku."
"Geniální! Vážně! Bělooká, nic proti, ale asi začínáš bláznit," promluvil Even a potřásl hlavou. "Jestli má ta studentka nějakou spojitost s těmi červenými plášti, pak bude s nimi dole v kobkách!"
"Nemusí být."
"A kde podle tebe bude, když ne v kobkách? Že by ji nechali producírovat se venku?"
"Možná, že ji ovládli. Možná se jim stejně jako u Mariny nepodařilo ji posednout zlem a dobrovolně by se k nim ta slečna nepřidala. Takže ji ovládli a ta dívka je teď jejich loutkou, plní pro ně příkazy, které jí poručili," vysvětlila Bělooká.
"Stejně to nevysvětluje, jak by mohla být venku!"
"Copak to nechápeš? Ta dívka je nenápadná, o jejím zmizení nic neprosáklo na veřejnost! Klidně by mohla vyjít někam na ulici a něco pro ně přinést do kobek a tak to dělat pořád dál a dál!"
"Takže ty myslíš, že bychom si na ni měli počkat venku?" odfrkl si Even. "Nebo máš v záloze něco podobně geniálního?"
"Pokud bude odněkud něco nosit," řekla Bělooká, "bude to pravděpodobně z těch vypálených vesniček."
"Proč zrovna odtamtud?" zamračila se Naire.
"No tak, Naire, přece ty vesnice nevypalovali jen tak pro zábavu! V těch vesnicích něco bylo! A to něco má asi přinést ta studentka - jak se vlastně jmenovala?"
"Roxana," ozvala se Yvena.
"Ano - Roxana to má přinést!"
"Takže navrhuješ co?" zeptal se Mik.
"No, napsala bych královně Alexandře, aby do každé vesnice, která bude odteď vypálena, posílala zvědy a k tomu popis dívky, kterou mají chytit! Eleanor, Yveno, Xandro, popište Roxanu co nejpřesněji! A hlavně Alexandře zatím nic nevysvětlujte, jen jí napište, že jí potom všechno objasním."
"Já to s nimi vyřídím!" nabídla se Erelana. "Tak pojďte."
Šly s Erelanou po schodech do knihovny, kde se s nimi Erelana usadila u prázdného stolku a začaly. Nejvíc mluvila Xandra.
"Takže vám děkuji," usmála se Erelana po půlhodině, během které stihly dát dohromady popis Roxany i dopis. "Můžeme jít zpátky za ostatními."
Vrátily se zpátky do učebny, kde Bělooká zrovna diskutovala se členy Pětice nad mapou podzemních chodeb, když ale uslyšela vrznutí dveří, vzhlédla.
"Zrovna probíráme možnosti, že by někdo hlídal u vchodu do kobek," oznámila. "Musíme se důkladně připravit. Co nejlepší znalost černé magie se nám bude hodit. Děvčatům bychom mohli půjčit nějaké svoje knihy a sami budeme bádat dál."
"Dobrý nápad," souhlasila Erelana.
"Odeslaly jste ten dopis?"
"Ano."
"Za jak dlouho myslíte, že přijde odpověď?"
"Pokud bude mít Alexandra čas, tak asi zhruba za dvě hodiny. Jinak by to také mohlo trvat celé dny."
"Tak doufejme, že si Alexandra ten čas najde."
Eleanor už jejich debata nudila, a Yvenu zjevně taky. Xandra stála nezúčastněně u okna a dívala se ven.
"Eleanor, Yveno, pokud jsem to dobře pochopila, máte na školních pozemcích jezero," ozvala se zničehonic Naire.
"Ano, to máme," přikývla Eleanor zmateně, protože nechápala, jak souvisí jezero na pozemcích školy s lidmi v červených pláštích.
"Prý tam jako v jednom z posledních jezer v Irelanii žijí vodní lidé."
"No, říká se to, ale já jsem ještě nikoho neviděla."
"Mohla bys mě tam zavést? Chtěla bych je vidět, je to nesmírně vzácný národ! V okolních zemích už vyhynuli docela."
"Ano, zavedu vás tam," kývla Eleanor. "Pojďte za mnou."

Hned jak se přiblížily k jezeru, uviděly, že trefily správnou dobu. Vodní ženy seděly na břehu a máčely si ve vodě nohy pokryté šupinami, které nesměly vyschnout, nebo měly hlavy vystrčené z vody.
Když se Eleanor s Naire přiblížily, některé ženy zmizely pod vodou, ostatní na ně ale zamávaly a volaly na ně vodní řečí. Jejich hlas zněl jako žabí kvákání.
Naire k nim přešla a pozdravila je stejným jazykem. Okamžitě začaly jásat a chrlit na ni vodopády slov. Eleanor k nim dorazila, když už byl rozhovor v plném proudu, a oněměla.
Vodní ženy byly bezpochyby jedny z nejkrásnějších bytostí na světě a žádná lidská bytost se jim v tomto nemohla rovnat. Měly krásné dlouhé blond vlasy, jejich pleť byla hebká a broskvová, oči zářily jako diamanty. Byly ozdobené náhrdelníky z mušlí a na sobě měly krátké šaty, které zakrývaly jen to nejnutnější. Vypadalo to, že jsou z nějakého lidem neznámého materiálu - vůbec nebyly mokré.
Po chvíli se vodní ženy seřadily a začaly zpívat. Přestože jejich hlasy při běžné mluvě zněly otřesně, zpěv byl vážně dobrý. Byla to jen melodie beze slov, dlouhá, krásná melodie naplněná štěstím a radostí. Eleanor se začala usmívat a poprvé po dlouhé době se cítila opravdu šťastná. V tom spočívala moc vodních žen - svým zpěvem dokázaly komukoli přivodit pocit radosti, ale také strachu, smutku nebo zoufalství.
Když skončily, Naire se usmála a něco řekla v tom podivném skřehotavém jazyce. Jedna žena se pousmála a zahučela pod vodu, ostatní tam nehybně stály, dokud se žena znovu nevynořila. V ruce držela několik perel a podala je Naire, ta však zavrtěla hlavou a opět něco řekla. Žena se opět jen usmála a položila perly na břeh. Poté se všechny potopily a už po nich nebylo ani památky.
"Vezmi si je," podala Naire perly Eleanor. "Je to jejich dar. Moc rády si popovídaly s člověkem."
"Děkuju," vzala si Eleanor perly. "Jsou hezké." Schovala je do kapsy a obě zamířily zpět ke škole.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama