Škola hrůzy - 12. kapitola

21. září 2012 v 8:28 | Melanie |  Škola hrůzy
Odpoledne přišel dopis od královny Alexandry, což bylo podivné, protože dopis s potvrzením, že dá rozestavět stráže ke každé vypálené vesnici, už přišel.
"Myslíš, že už našli Roxanu?" zajímala se Yvena, zatímco s Eleanor běžely k Bělooké do pokoje, kam si je nechala zavolat (bydlela v jednom z pokojů pro druhý ročník).
"Bylo by to nejlepší," kývla hlavou Eleanor. Udýchaně otevřely dveře a vpadly do pokoje. Ostatní už tam byli.
"Á, už jste tady. Výborně," přivítala je Bělooká. "Tady je ten dopis. Přečtu vám ho." Odkašlala si a začala: "Tak takhle zní: 'Dnes v poledne byla vypálena další vesnice. Roxana se tam sice dosud neobjevila (i když tam ještě pro jistotu nechávám stát stráže), nicméně se tam ukázala nějaká mladá dívka, je jí asi kolem dvaceti let a vůbec nekomunikuje, stále zírá do prázdna a něco si mumlá pro sebe. Zítra vám ji sem pošlu, snad z ní něco dostanete, Alexandra.'" Rozhlédla se po ostatních. "Tak co tomu říkáte?"
"Je to skvělé!" rozzářila se Erelana. "Snad se dozvíme něco víc!"
"A kde bereš tu neochvějnou jistotu?" ušklíbl se Even. "To si myslíš, že si z nás ta holka sedne na zadek a všechno vybalí? Je očividně očarovaná, myslíš, že se nám to podaří zrušit?"
"Myslím, že ano," kývla Bělooká, "i když to dá hodně práce a bude to chtít mnoho kouzel."
Even protočil oči v sloup a mumlal si pro sebe něco jako "Bláznivá stará ženská". Bělooká ho ignorovala.
"Můžeme být u toho?" žadonila Yvena.
"V žádném případě!" zamítla to Bělooká.
"Proč ne?"
"Černá magie je příliš nebezpečná!"
"Když se nic nestane vám, tak se nic nestane ani nám!" namítala Eleanor.
"Jste moc malé!"
"Myslíte si, že když je vám sedmdesát devět, nebo kolik -"
"Sedmdesát šest."
"To je jedno, prostě když je vám sedmdesát šest a jste v Pětici, tak že se vám nic stát nemůže, nebo co?"
Oči Bělooké ztvrdly. "Poslouchej mě, holčičko, až budeš o černé magii vědět aspoň z poloviny tolik, co vím já, tak si spolu můžeme promluvit, do té doby jsem řekla, že ne a konec!"
"Fajn," namíchla se Eleanor. "Doufám, že se výsledek alespoň uráčíte oznámit těm, kteří nejsou tak úžasní, inteligentní a světaznalí jako vy!"
"Tak poslouchej!" zaburácela Bělooká, "Eleanor, já jsem tě vzala jen proto, že tvojí matkou byla Faremina, která se mnou kdysi pracovala u královny Alexandry v Pětici, a já si říkala, že bys po ní mohla zdědit nadání, ale jestli se budeš chovat takhle nesnesitelně, tak támhle jsou dveře!" Ukázala k nim rukou a vypadala rozzuřeně.
Eleanor sklopila oči, snažila se vypadat kajícně, ale vztek měla ještě pořád. "Omlouvám se," špitla.
"Neomlouvej se, když to nemyslíš upřímně," řekla Bělooká. "A teď běžte pryč!"
Eleanor odešla a nezapomněla prásknout dveřmi. Yvena ji dohonila a začala nadávat. "Ty huso, proč jsi nedržela klapačku? Kdybys byla zticha, možná bych Bělookou přesvědčila!"
"Hele, nevím, jak jsi přišla na to, že s tebou zase mluvím," odsekla Eleanor, "ale zjevně ses sekla. A potom, když tak stojíš o to, abys u toho byla, tak běž, odpros Bělookou a možná tě tam nakonec vezme!"
"Jak myslíš," pokrčila rameny Yvena a odešla. Eleanor se za ní dívala, vztek v ní kypěl. "Tak si jdi!" křikla za ní a rozběhla se do svého pokoje.

Druhého dne odpoledne dorazila neznámá dívka s doprovodem několika členů královského vojska. Bělooká ji s poděkováním převzala a svolala ostatní členy Pětice. Xandra, Eleanor a Yvena se toho neměly zúčastnit - Xandra dobrovolně, Eleanor a Yvena naopak.
Dívka seděla na židli, něco si tiše mumlala, zírala do prázdna a zdálo se, že vůbec nevnímá své okolí. Pramínky mastných špinavě blond vlasů jí padaly do rozostřených oříškově hnědých očí, pěsti měla zaťaté.
"Slečno?" oslovila ji tiše Bělooká. "Slyšíte mě?"
"Ano, slyším," ozvalo se. Nepromluvila dívka, ale Even, který mluvil vysokým dívčím hláskem. "Jmenuju se tak a tak, kult se jmenuje tak a tak, jejich cílem je to a to -"
"Sklapni, Evene!" okřikla ho Erelana.
"Slyšíš mě?" oslovila Bělooká znovu dívku. Žádná reakce. Bělooká na ni promluvila ještě asi pětkrát, potom zavelela: "Tak, použít kouzla! Naire, prosím, běž do učebny lektvarů a pro všechny případy připrav ten lektvar, ano?"
"Jo," kývla čarodějka a zmizela.
"A my se připravíme na kouzla," usmála se Bělooká a naklonila se ke slečně. Dívala se jí přímo do očí a mumlala nějaké zaklínadlo. Když skončila, dívka se nepatrně zachvěla a několikrát zamrkala, nic jiného se však nestalo.
"Jsme na dobré cestě," usmála se Bělooká. "Zkusíme to všichni naráz."
Čarodějové se sklonili nad dívkou, zírali jí přímo do očí a mezi zuby tiše pronášeli zaklínadlo. Když skončili, dívka se podívala - ne přímo na ně, spíš skrz ně, ale aspoň se trochu pohnula. Chvíli se nedělo nic, potom dívka začala mluvit pro sebe. "Udělám pro vás všechno, udělám všechno! Co si řeknete, to udělám! Mocné společenstvo Demeria, jsem ráda, že vám mohu sloužit!"
"Demeria!" zašeptala Bělooká. "To mi něco říká!"
Dívka pokračovala ve svém monologu. "Udělám, co budete chtít, Demeria! To je to jediné, to je smysl života! Demeria!"
"Potřebujeme ještě kouzla," řekla Bělooká, "nebo ten lektvar!"
V tom okamžiku se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Naire s lahvičkou plnou lektvaru. "Tak jak jste na tom?" zeptala se.
"Potřebujeme ten lektvar," odpověděla Erelana.
"Tady je," natáhla Naire ruku s lahvičkou. Bělooká nalila lektvar dívce do úst a přinutila ji, aby polkla.
Účinek se dostavil okamžitě; dívčiny oči se zaostřily na čaroděje Mika, který stál nejblíž, přestože vypadaly trochu zamlženě a ospale. Vzápětí se zachvěla.
"Kdo jste?" zeptala se. Hlas měla vyděšený. Patříte k nim?"
"Ke komu?" reagoval Mik, i když věděl, jaká bude odpověď.
"K Demerii," řekla dívka. Potom sklouzla očima z Mika na podlahu a začala pokračovat sama k sobě: "Společenství Demeria! Herio, ty zmije!"
"Lektvar má účinek jen patnáct minut," zašeptala Naire. "Musíte si pospíšit!"
Bělooká odstrčila Mika a přešla k dívce. "Kdo je Heria?"
Dívka se na ni zadívala. "Vůdkyně," odpověděla jedním slovem.
"Vůdkyně čeho? Společenství Demeria?"
"Ano! Heria, zmije!" zasyčela dívka nenávistně.
"A ty jsi kdo?"
"Já jsem Titta," odpověděla dívka.
"Poslechni, Titto, jak ses vlastně dostala ke kultu?"
Titta se zachvěla. "Přišli do naší vesnice - bylo jich moc. Všechno vypálili - moje máma někam zmizela, nevím, co s ní je! Chtěla jsem, aby mě ušetřili. Oni chtěli, abych vstoupila k nim. Odmítla jsem. Zkusili mě posednout zlem, ale hlas mojí mámy v mojí hlavě mě přivedl zpět. Tak mě očarovali."
"A dál?" naléhala Bělooké.
"Přišli jsme do kobek, a tam teď jsme a plníme příkazy, které nám dá ona."
"Kdo ona? Heria?"
"Ano, ano, ona, zmije Heria."
"A co je to za příkazy?"
"Nevím, pokaždé mi řeknou jen - tohle přines, to budeme potřebovat!"
"A jak ta Heria vypadá?"
"Nevím, nikdy jsem ji neviděla."
"A nevíš, kde sídlí?"
Titta se zamračila. "Vždycky říkají 'za zmijí'. Nevím, co to znamená." Její hlas se vytrácel, účinky lektvaru slábly.
"Teď může být nebezpečná," zašeptala Naire. "Nevíme, co s ní lektvar udělá."
Titta se ještě několik vteřin dívala na čaroděje, než se její oči opět rozostřily. Vzápětí opět sevřela ruce v pěst, dívala se do prázdna a něco si tiše mumlala.

Eleanor seděla v učebně magie a civěla na mrkev, kterou měla přeměnit v bramboru. Dnes začali s přeměňováním předmětů, a Eleanor měla pocit, že tohle bude to nejtěžší na škole hned po tanci a etiketě. Nebo to možná bylo tím, že byla nesoustředěná. Její mysl neustále létala k dívce, kterou měli čarodějové Pětice vyslýchat. Bylo nesnesitelné, že ona u toho nebyla a nevěděla nic!
"Eleanor, tys svoji mrkev ještě nepřeměnila?" ozval se nad ní hlas profesorky Eveliezové. Vzhlédla. Xandra Eveliezová se k ní sklonila. Předstírala, že se dívá na mrkev, ve skutečnosti ale zašeptala: "Eleanor, já vím, že tě zajímá, jak to s tou dívkou dopadne, ale teď se musíš soustředit na výuku! Tak do toho a zkus to ještě jednou! A mimochodem, po večeři se máme sejít u Bělooké."
"Dobře," kývla Eleanor. Natáhla ruku nad mrkev a vyslovila: "Eremelus!" Snažila se představit si, že je ta mrkev brambora, když ale odtáhla ruku, zjistila, že se bude muset víc snažit - mrkev sice už dostávala tvar brambory, nicméně měla pořád stejnou oranžovou barvu.
Eleanor vzdychla, zapřísahala se, že nikdy nebude jíst mrkev, a zkusila to znovu. K jejímu překvapení se mrkev přeměnila ve výstavní bramboru.

Když Eleanor vešla do pokoje Bělooké, čarodějka seděla u stolu, něco psala a hladila svého dráčka. Ze zahnutého nosu jí ukapával inkoust. Eleanor se přemáhala, aby se nezačala chichotat.
"Vítám tě, Eleanor," řekla čarodějka, aniž by zvedla hlavu od psaní. "Sedni si, ostatní tu budou za chvíli." Jakmile to dořekla, vešly dovnitř Naire s Eleranou. "Dobrý večer," pozdravily jednohlasně a posadily se na postel Bělooké.
Asi po dvou minutách dorazili Xandra a Mik, v těsném závěsu za nimi Yvena a jako poslední dorazil Even.
Bělooká nejprve vylíčila Xandře, Eleanor a Yveně, co jim Titta řekla a položila závažnou otázku: "Co dál?"
Erelana si odkašlala a promluvila. "Zjistila jsem, proč nám bylo jméno Demeria tak povědomé. Demeria byla první čarodějkou, která používala černou magii. Za čtyřicet let, co se takto učila, si získala ohromnou popularitu u některých pochybných mágů. Vytvořila společenstvo černokněžníků, kteří byli schopni porazit i bílé čaroděje. Za těch téměř dva tisíce let, co je černá magie na světě, se pochopitelně vyvíjela dál, stejně jako magie bílá."
"Děkuji, Erelano," přikývla Bělooká. "Takže to společenství se pojmenovalo podle první černokněžnice na světě. To je důkaz, že používají černou magii."
Even se do toho vložil: "Je sice hezké, že víme, po kom se ten zatracený klub pojmenoval, ale co takhle dělat něco užitečnějšího?"
"Co jako?" vypěnila Naire, která měla očividně Evena plné zuby.
"Nechte téhle plodné debaty," utnula je Bělooká. "A ty, Evene, si nechej svoje připomínky. Chtěla jsem vám říci několik věcí."
"A to jako co?" ušklíbl se ještě potichu Even.
"Především," zvýšila Bělooká hlas a Evena si nevšímala, "si myslím, že bychom měli všichni navštívit královnu Alexandru, a to hned."
Poslední slova vyslovila s velkým důrazem a podívala se po osobách v místnosti. Sedm tváří na ni vyjeveně zíralo.
"Hned?" vykoktala nakonec Xandra. "Ale - co - co škola?"
"Škola počká," mávla rukou Bělooká. "Tohle je důležitější než nějaká škola! Budeš jim muset dát volnou hodinu."
"A proč bychom měli Lexu navštívit?" vrátil se hlas i Mikovi.
"Jednak je to povinnost Pětice, za druhé bych ráda představila Alexe všechny, kteří budou bojovat proti Demerii, a také bych si s ní chtěla vyměnit nějaké novinky."
"Dobrá, kdy vyrazíme?" zajímala se Eleanor.
"Zítra ráno," zvedla Bělooká obočí. "Máte námitky?"
"Ne," zavrtěla hlavou Erelana. "A ty další věci, o kterých jsi s námi chtěla mluvit?"
"Ach ano." Bělooká si odkašlala a prohlásila: "Především bych se ráda dověděla, kdo se skrývá pod maskou Herie."
"Nerozumím," namítla Naire.
"Podívejte, Heria musí být nějaký člověk! Musí to být bytost, která je schopná racionálně uvažovat, vypracovávat plány a tak dále! Možná je Heria mocnější než my, ale pořád je to jen člověk - a smrtelná bytost. A také absolutně nevěřím, že je Heria její pravé jméno. Takže pátrejte, kdo se kdy jmenoval Heria - hlavně v černé magii - abychom zjistili, po kom se ta vůdkyně - ta zmije, jak ji nazývá Titta - pojmenovala."
"Výborně, a k čemu nám to bude?" zavrčel Even. Bělooká klidně odvětila: "Víš stejně dobře jako já, Evene, že takové maličkosti mohou být hodně důležité."
"No dobře, dobře, vždyť už nic neříkám," ušklíbl se Even.
"Všechno jasné? V tom případě běžte spát, ať jste ráno čilí!" ukončila poradu Bělooká. "Já jsem také unavená!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama