Škola hrůzy - 9. kapitola

1. září 2012 v 19:24 | Melanie |  Škola hrůzy
Eleanor se následujícího dne dočkala velice nepříjemného překvapení, Yvena se totiž doslova přes noc skamarádila s Dangrou, což byla pro Eleanor rána pod pás. Stála teď uprostřed svého pokoje a hulákala na Yvenu, která se jenom krčila u spojovacích dveří a bála se opustit pokoj.
"Myslela jsem, že Dangru nesnášíš, že je to podle tebe flundra stejně jako podle mě!"
"Jo!" zakřičela Yvena, která se konečně zmohla na slovo. "Ale podívej se na to rozumně - viděly jsme někdy, že se Dangra někdy u kluků o něco pokouší? Ne, vždycky to byli kluci, kteří se na Dangru lepili, ne Dangra na ně!"
"Aha, jo, jasně, taky mi to mohlo dojít dřív! Když konečně nechala na pokoji kluka, který se ti líbí, tak to najednou není coura, že!"
"Dangra není coura! Je to fajn holka!"
"Já nechápu, jak s ní můžeš kamarádit!"
"Je to moje věc, s kým budu kamarádit a s kým ne! A ty se chováš jako malá holka!"
"Pořád je lepší chovat se jako malá holka než jako coura!"
"Přestaň už s tím, Dangra taková vážně není! Jen proto, že chodí s klukem, do kterého jsi zamilovaná, je to hned coura, že!"
Otevřely se dveře. Dívky zmlkly a zadívaly se k nim. Na prahu stála stará čarodějnice s bílýma očima. "Děvčata, mohly byste se trochu ztišit? Za prvé je vás slyšet na celý zámek, za druhé není slušné o někom říkat, že je coura, za třetí, ta dívka, o které to říkáte, vás mohla snadno slyšet a za čtvrté mám práci." Zabouchla dveře.
"A za páté jsem stará bručounka," napodobila Eleanor její hlas.
"Eleanor, ty jsi vážně nesnesitelná! Chováš se jako mrcha!"
"Ne, to ty se chováš jako mrcha, když s ní kamarádíš!"
"Já se můžu kamarádit, s kým chci," odsekla Yvena. "A s tebou se teda kamarádit nebudu ani náhodou, když se chováš jako malá!" Otevřela spojovací dveře a odešla do svého pokoje - nezapomněla přitom pořádně prásknout dveřmi.
Eleanor za ní vyplázla jazyk. "Tak si jdi, já tě nepotřebuju," zamumlala. Byla plná vzteku, podvědomě si však uvědomovala, že Yvena má pravdu. Jenže ona tu pravdu slyšet nechtěla.

Zazvonilo, takže Eleanor si sbalila věci a šla na hodinu historie. Když vešla do učebny, kde bylo jako obvykle strašné horko, už skoro automaticky zamířila k lavici, kde obvykle seděla s Yvenou, potom se ale zarazila a posadila se raději do poslední lavice.
Hodina začala jako obvykle, Marina přišla s asi pětiminutovým zpožděním a rozhlížela se po třídě. "Dobrý den, studenti," usmála se, potom se ale zamračila: "Kde je Roxana?"
Žáci se po sobě dívali a krčili rameny, Marina to ovšem odbyla poznámkou do třídní knihy a začala s výkladem o válkách s remiry.

Roxana se neobjevila ani u oběda, a ani na dalších hodinách, což už začínalo být vážné. Ke všemu se tu ještě producírovala ta bělooká čarodějka, o které si studenti šeptali, že je to určitě nějaká černokněžnice. Na to, co tu dělá, ovšem nepřišel nikdo z nich. Každopádně všude slídila a do všeho strkala nos, a Eleanor ji dokonce několikrát za jediný den zahlédla jít do sklepení. Velmi ráda by to probrala s Yvenou, jenomže ta se pořád bavila s Dangrou. Eleanor ji sice dost postrádala, ale na to, aby přišla a omluvila se, měla ještě příliš velký vztek. Když se Roxana neobjevila ani druhý a třetí den, vypadalo to, že je bělooká čarodějka velice zaujatá jejím pokojem. Šmejdila v něm, často mluvila s Marinou a vypadalo to, že nechtějí, aby je někdo slyšel. Došlo to až tak daleko, že bělooká čarodějka několikrát přišla pro Marinu do hodiny a několik minut spolu debatovaly, nebo s ní Marina šla do ředitelny a žákům oznámila, že mají volnou hodinu. Bylo to nepochybně velice zvláštní, protože Marina byla obvykle velice důsledná a neodpustila by žákům ani minutu, a to ani, kdyby se škola rozpadala. Eleanor to už chtěla probrat s Yvenou, ale potom si vzpomněla, že spolu vlastně nemluví.

Po jedné hodině šermu, která byla poprvé za dlouhou dobu dotáhnutá do konce, se chtěla Eleanor sbalit a jít do knihovny dokončit esej na téma "Co bylo podle vás hlavní příčinou válek kouzelníků s remiry a jak se tomu dalo předejít" (Remiři byla rasa velice podobná lidem, s tím rozdílem, že byli malí, měli širší hrudník a velice úzké boky, žili většinou v lesích a byli to vynikající bojovníci), když jí náhle zazněl přímo do ucha Dangřin hlas. "Eleanor?"
Oslovená se otráveně otočila. "Ano?"
"Tohle ti mám dát," položila Dangra na stůl papír. "A ještě něco."
"Tak si pohni, mám ještě práci!" vyzvala ji Eleanor.
"Nevím sice, co jsem ti udělala, že o mě máš tak nízké mínění, ale přestaň mě, prosím, neustále urážet," řekla Dangra. Její hlas zněl ostře.
"Jistě, vaše Veličenstvo," ušklíbla se Eleanor a vyšla ze třídy. Zamířila rovnou do knihovny udělat úkol. Měla na to jen přestávku mezi hodinou šermu a hodinou historie, na kterou měli úkol mít. Cestou roztrhala papírek na kousky a hodila ho do koše na papír.

Marina došla do ředitelny a začala hledat poznámky k hodině historie. Asi půl minuty se přehrabovala ve svých věcech, než našla dva k sobě scvaknuté listy papíru. Zběžně si je pročítala, aby se ujistila, že nikde nemá nějakou nepřesnost, když ji vyrušilo klapnutí dveří. Vzhlédla a okamžitě ztuhla. Zírala na vysokou postavu v červeném plášti, která k ní neslyšně mířila.
Ředitelka školy chtěla křičet, ale nevydala ze sebe ani hlásku. V panické hrůze vstala ze židle a začala couvat ke stěně, sledovaná pohledy zakuklence, který se ani nepohnul.
Ve chvíli, kdy se ho Marina pokusila oběhnout, zakuklenec pozvedl rukou a zašeptal nějaké zaklínadlo, které ji odmrštilo dozadu na stěnu. Zatímco se ředitelka zvedala z podlahy, zakuklená postava na ni opět namířila rukou. Začala šeptat zaklínadlo, tentokrát velice pomalu, jako by si vychutnávala ředitelčino zoufalství. "More -"
"Ne!" zaječela Marina a vyvolala kouzlo, které hnalo přímo k zakuklenci zelené paprsky; zakuklenec je lenivým pohybem odvrátil a zasmál se. "Jsem stokrát mocnější než ty," řekl.
"Prosím, ne!" vykřikla znovu Marina, lepila se ke stěně a v hrůze sledovala jeho ruku, mířící jí přímo do tváře. "Udělám cokoli!"
"Šanci jsi měla, promarnilas ji," prohlásil zakuklenec a vyslovil zaklínadlo. "Moreto!"
Místností proletělo zlaté světlo; Marina se pokusila vyčarovat protikouzlo, ale zaklínadlo bylo rychlejší, než očekávala - ředitelka školy za vteřinu padla k zemi obličejem dolů a už se nepohnula.
Zakuklenec k ní přešel, položil jí ruce na hlavu a pronesl zaklínadlo, ovšem nic se nestalo. Zlostně zaryčel a rychle opustil ředitelnu - ani si nevšiml, že kousíček jeho pláště se zachytil o nůž na pracovním stole a odtrhl se.

Studenti seděli v lavicích a čekali, kdy přijde Marina, ovšem ta se stále neobjevovala, i když od začátku hodiny uběhlo už dvacet minut. Všichni si začínali znepokojeně šeptat, co se s ní asi stalo.
"Myslím, že se jen trochu zdržela," mínil Norman.
"Co když ji nějak očarovala ta bělooká čarodějka?" prohlásila Dangra. "Ta ženská mi nahání pořádnou husí kůži.
"To bych neřekla," oponovala Yvena.
Eleanor jejich rozmluvu poslouchala jen na půl ucha, i když ji samotnou také docela překvapovalo, že se ředitelka tak dlouho neukazuje. I když občas přišla do třídy až za několik minut po zvonění, takhle to ještě nikdy nepřetáhla!
Dveře se otevřely, ale nestála v nich Marina, nýbrž Bělooká. "Marino -" Zarazila se. "Kde je ředitelka?"
Studenti krčili rameny. "Nevíme," ozval se Damean.
"Ach bože," zamumlala Bělooká. Rychle vyrazila chodbou pryč, ani nezavřela dveře.
To, co Eleanor vzápětí udělala, bylo spontánní - nepřemýšlela nad tím a prostě vyrazila za ní. Zároveň s ní se zvedla i Yvena, jak by to udělala, kdyby s Eleanor kamarádila. Obě dvě zaráz doběhly na konci chodby Bělookou.
"Co se děje?" zajímala se Eleanor a snažila se s čarodějkou udržet krok, což bylo velice těžké, protože na to, jak byla Bělooká stará, mašírovala neobvykle rychle.
Stará čarodějka si jen odfrkla. "Nic, co by mělo zajímat takové děti, jako jste vy dvě."
"Nejsem dítě," namíchla se Eleanor. "Je mi patnáct!"
"A mně je sedmdesát šest," odsekla Bělooká. "A teď mi řekni, kdo z nás je větší dítě."
"Myslím, že máme právo vědět, co se děje, týká se to nás všech!" vložila se do toho Yvena.
Bělooká je ignorovala a rázovala si to k ředitelně, obě dívky s ní však držely krok.
Když konečně došly ke dveřím do ředitelny, Bělooká k nim přiložila ucho.
"Nic neslyším," zamumlala a zabušila na dveře. "Marino? Marino, otevři! Marino, jsi tam?"
Žádná odpověď.
Bělooká namířila rukou na zámek a něco zašeptala. Dveře se rozlétly dokořán a všechny tři vpadly dovnitř.
Rozhlížely se, ale nic neviděly. Vypadalo to, že tu ředitelka prostě není, potom se ale Eleanor zadívala na psací stůl a uviděla za ním ruku.
"Podívejte!" ukázala na ni svojí vlastní rukou. "Tam někdo leží!"
Bělooká se ohlédla a vzápětí se přehoupla přes stůl. Než ho Eleanor s Yvenou oběhly, stará čarodějka už obracela Marinu tváří k sobě. "Marino? Slyšíš mě?" Propleskla jí obě tváře, ale nic se nestalo. "Kruci!" Položila jí dlaně na spánky a zamumlala zaklínadlo. Rozzářily se jí dlaně, jinak se ale nic nestalo.
"Sakra, sakra!" klela Bělooká. "U Fereny, Marino, žij!"
Yvena s Eleanor se na sebe vyplašeně podívaly, zatímco Bělooká dál zkoušela všechna možná zaklínadla. Po pár minutách vzhlédla. "Je mrtvá," oznámila.
"Můj bože," zavrtěla Yvena sklesle hlavou.
Eleanor se za těch patnáct let, co byla na světě, naučila nedávat své pocity najevo, takže vypadala, jako by se jí to nedotklo. Ve skutečnosti cítila směs hrůzy, šoku a smutku. Marina a mrtvá? To snad ne!
Snažila se zadržet slzy, které se jí draly do očí. Přece teď nebudeš brečet, napomínala se, to by ses úplně znemožnila…
V tu chvíli se dveře od ředitelny znovu rozlétly dokořán a dovnitř vpadla Xandra Eveliezová. "Marino, mám tu pro tebe ty papíry, cos chtěla, a -" Zarazila se uprostřed věty a pohlédla na Bělookou a obě studentky vzadu za stolkem. "U Fereniny křivé levačky, Bělooká, co se to tady stalo?"
"Marina je mrtvá," oznámila jí stará čarodějka suše. Profesorka Eveliezová upustila desky, které držela v rukou. "Mrtvá?" opakovala nevěřícně. "Co to sakra vykládáte za nesmysly?"
"Bohužel je to pravda," hlesla Eleanor.
"Byla zavražděna," řekla ještě Bělooká.
"Zavražděna?" hlesly zároveň profesorka Eveliezová, Eleanor a Yvena zároveň. Bělooká jen přikývla.
"Co je to tady?" zadívala se najednou profesorka Eveliezová na stůl, a vzápětí z nožíku, umístěného mezi psacími potřebami, stahovala kousek červené látky.
"Ukaž to," zpozorněla Bělooká a útržek si od ní vzala. Chvíli ho zkoumala, potom zašeptala jediné slovo: "Zakuklenci!"
"Mohla byste nám konečně vysvětlit, o co jde?" rozčilila se Eleanor.
"Myslím, že bychom si to rádi poslechli všichni," mínila Xandra Eveliezová.
"No dobrá," povzdechla si Bělooká, "ale vezmete si to do hrobu. Nikdo to nesmí vědět!"
"Ano," přikývla Yvena. Eleanor a profesorka Eveliezová také kývly.
Bělooká začala vyprávět o tom, jak Marinu navštívila nějaká osoba v červeném plášti a ona ji potom zavolala, jak poté záhadně zmizela Roxana a ona se domnívá, že to má něco společného se zakuklenci, a že ti zakuklenci jsou ta samá banda, jaká vypaluje okolní vesnice.
Když Bělooká skončila, Eleanor se ohromeně nadechla a začala pro změnu vyprávět ona, jak slyšela šramot ve stěnách a potom i hlasy a jak dospěla k závěru, že je v jejím pokoji tajná chodba.
Když skončila, Bělooká na ni chvíli zírala a potom si pro sebe začala něco mumlat.
"Tak co bude dál?" zeptala se Yvena.
Bělooká jen pokrčila rameny. "Musím něco vymyslet!"
"Počkat, a co my? Chceme pomoct! Tedy minimálně já ano!" vložila se do toho Eleanor.
"Já taky!" ozvala se Yvena.
"Vy jste studentky a je vám teprve patnáct! Jediné, co musíte, je studovat a učit se magii. Nic jiného. Navíc ani já pořádně nevím, do čeho jdu! Je to nebezpečné!"
"Jsme dost staré na to, abychom se mohly ubránit!" protestovala Eleanor a Yvena přikyvovala.
Bělooká si povzdechla. "Poslouchej mě, děvče -"
"Jmenuju se Eleanor."
"Eleanor?" zarazila se Bělooká. "To je dost neobvyklé jméno. Asi se ve vaší rodině dědí z matky na dceru, co?"
Eleanor zavrtěla hlavou. "To ne, moje máma se jmenovala Faremina."
"Tak se mohlo dědit z otcovy strany," zamumlala Bělooká. Asi pět vteřin bylo ticho, potom čarodějka znovu promluvila: "Takže Eleanor, a ty - jak se jmenuješ?"
"Yvena."
"Takže Eleanor a Yveno, pokud prokážete, že umíte ovládat kouzla potřebná k přežití, nebo že jste schopny se je naučit za krátkou dobu, tak vás beru. Ale pokud ne, tak se vrátíte ke svým studijním povinnostem a nic z toho, co se děje, vás už nebude zajímat. Jasné?"
Obě přikývly.
"Xandro, budeš se k nám chtít přidat, nebo ne? Pochopím, když se ti nebude chtít riskovat život, ale nebudu zastírat, že tvoje pomoc by se nám velice hodila."
"Promyslím to," prohlásila profesorka Eveliezová.
"Dobrá. Eleanor, Yveno, myslím, že byste měly jít a připravit se na další hodinu."
"Jasně," kývla Eleanor a spolu s Yvenou odešly.
Jakmile byly na chodbě, zavládlo mezi nimi podivné ticho. Obě si uvědomily, že se spolu vlastně nebaví, takže jen rozpačitě tiskly rty. Konečně došly až ke dveřím učebny historie. Ještě nezazvonilo a studenti seděli v lavicích. Jakmile obě dívky vešly, byly okamžitě zasypány řadou otázek, obě ale mlčely a posadily se do lavic.
Když zazvonilo, byla Eleanor pryč ze dveří jako první, jednak aby se vyhnula dotěrným otázkám a také proto, aby se nemusela znovu potkat s Yvenou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | Web | 1. září 2012 v 21:41 | Reagovat

Eleanor se chovala jako kráva. Ne, nestidím se a ona se tak opravdu chovala. Kapitolka grátis jako obvykle a já nemám co dodat :-D

2 Rikkina* Rikkina* | Web | 2. září 2012 v 12:50 | Reagovat

U mě na blogu máš po hodně dlouhé době hodnocení.. Omlouvám se, že to trvalo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama