Škola hrůzy - 14. kapitola

14. října 2012 v 16:10 | Melanie |  Škola hrůzy
V temných katakombách pod školou přecházela mladá žena a zuřila. Ostatní členové Demerie se bázlivě krčili, protože věděli, že když se Heria vzteká, na někom si svůj vztek vybije.
"Copak se tady všichni zbláznili?" štěkla. Stáhla si kápi a prohrábla si vlasy, šlo o gesto, které v rozčilení dělala často. "Říkala jsem vám snad, abyste nikoho do vesnic neposílali! Jen vaší vinou dostali jednoho z těch očarovaných lidí!"
"Prosím za prominutí, má paní, ale když jste nařídila, abychom nikoho neposílali, Titta už byla na cestě!"
Heria se krátce zasmála. Narozdíl od ostatních členů neměla ten šeptavý, syčivý hlas, ale přesto si barvu hlasu změnila pokaždé, když mluvila se členy Demerie. "Na tom nesejde, ale tvrdili jste mi, že to očarování nejde nijak zrušit! Co mi k tomu řeknete?"
"No -" začal jeden ze členů, Heria ho ale přerušila. "Otrokyně!" křikla a zadívala se ke stolu, odkud vzápětí vylezla špinavá mladá dívka s řetězy na rukou. Jak se napřímila, byl zřetelně vidět její velice široký hrudník a neobvykle útlý pas a boky.
"Vy máte za otroka remira?" užasl jeden ze členů. V hlase mu zaznělo zřetelné pohrdání.
"No a co? Na co jiného se ta jejich rasa budižkničemů hodí?" ušklíbla se Heria. "Otrokyně, nalij nám nějaké nápoje."
Remirská dívenka poslušně odhrnula jeden z mnoha závěsů v kruhovité místnosti, ve které se nacházeli, a vylovila odtud skleničky. Nalila do každé víno a na tácu je přinesla Herii. "Tady to je, má paní," zamumlala sotva slyšitelně. V jejím výrazu se mísil strach s nenávistí. Jakmile si od ní Heria tác převzala, otrokyně zalezla zpět pod stůl.
"Na úspěchy," pozvedla Heria svoji skleničku. Všichni si přiťukli a napili se.
"Teď bych ale chtěla slyšet o tom očarování, Urile," zadívala se na člena společenství, se kterým prve mluvila. "Tvrdil jsi, že to nejde nijak zrušit."
Uril si odkašlal. "Za - za jistých podmínek to dočasně bylo možné."
"Za jakých podmínek?"
"No, muselo by se zkombinovat jedno z nejmocnějších zaklínadel bílé magie a jeden obtížný lektvar. Spoléhal jsem na to, že to nikdo nedokáže."
"To se mi snad zdá!" zaječela Heria. "A to mi říkáte teprve teď? To nevíte, že členové Pětice jsou velice mocní a Naire je navíc jedna z nejlepších odborníků na lektvary v této zemi?"
"Má paní, musíte pochopit, že žádné takovéto kouzlo není absolutně nezrušitelné," prohlásil Uril.
"Trvale se to kouzlo zrušit dá?" vyzvídala Heria. Uril se chvíli zamyslel, než odpověděl: "Pochybuji, ledaže by toho znali hodně z prastaré magie a o tom nejsem přesvědčen. Prastarým uměním se už dnes málokdo učí. A většina z toho je stejně černá magie."
"Dobrá," přikývla Heria. "Mám nějakou práci, tak vypadněte a až do večera mě neotravujte!"
Všichni poslušně zmizeli, jen Uril se na prahu obrátil. "Dáte nám nějaké pokyny?"
"V nejbližší době," přikývla Heria. "Jen co se dozvím, co dalšího Alexandra, Gera a Pětice podnikají. Mimochodem, podle mých informací jsou s nimi tři další ženy, dvě z toho malé holky. Neměl by být problém je oddělat."
Uril přikývl a zmizel. Heria si nasadila kápi a poručila: "Otrokyně, vylez zpod toho stolu a něco mi napiš!"

"Takže máme jméno společenství, máme jméno vůdkyně a to je tak vše," prohlásil Even, když všichni seděli v ředitelně. "Nevíme, co dělají, co je jejich cílem, prostě - nic."
"Řekla bych, že už každému muselo dojít, co je jejich cílem," namítla Erelana. Even sebou trhl. "Cože, ty něco víš?"
"To je přeci jasné!" prohlásila Erelana. "Útok na královnu, vypálené vesnice! Copak ti to nedošlo?"
Even na ni ohromeně zíral. "Nevím, jak tobě, ale mně to teda vážně nedošlo!"
"Ale vždyť je to úplně jasné! Chtějí se zmocnit Ileranie! Svrhnout královnu, prohlásit Herii novou královnou a vládnout sami!"
Bělooká na ni zírala. "Zatraceně, máš pravdu!"
"Neříkej, že tobě to taky nedošlo," ozvala se Erelana překvapeně.
"Mně to taky nenapadlo!" ozvaly se tři hlasy zároveň, jak promluvily Eleanor, Naire a Xandra.
"Já jsem na to vůbec nepomyslela!" dodala Naire.
"Já taky ne!" prohlásil Mik.
Erelana na všechny jen zírala. "Teda to zírám," prohlásila nakonec. "Vás to fakt nikoho nenapadlo!"
"Erelano, jestli máš pravdu, pak musíme okamžitě za Alexandrou!" zvolala Bělooká. "Musíme ji varovat!"

Nakonec ke královně odjely Bělooká, Erelana a Eleanor, která tak dlouho škemrala, aby mohla jet, až se nad ní stará čarodějka slitovala. Právě stály v přijímací hale, když se otevřely dveře a vyšla z nich Gera. Měla na sobě oranžové šaty s květinou na levém rameni a vlasy měla spletené do drdolu. Když si čarodějek všimla, usmála se. "Kde se tu berete?" zavolala na ně. "Opět jste přijely kvůli Demerii?"
"Ano, bohužel," povzdechla si Bělooká.
"Možná vám budu schopná v něčem pomoci," řekla Gera a vyhrnula si sukni. Od poloviny levého stehna až po kolena se táhlo několik jizev, které se kroutily do písmene D.
"Demeria," prohlásila. "Nemůže to znamenat nic jiného."
"Jak se ti to stalo?"
"Napadli mě v ložnici. Alexandra si myslí, že je to hloupost a že lžu, ale je to pravda."
"A co přesně se stalo?" zajímala se Erelana.
"Byli tři, vtrhli ke mně do komnaty a chtěli, abych jim odpřísáhla, že se o ně nebudu zajímat. Když jsem odmítla, jeden vzal takový podivný meč - vypadal jako by byl zahalený nějakým kouřem - a vyryl mi tohle na nohu. Potom řekl, že si mě Heria najde, jestli s tím nepřestanu. No a potom jen tak odešli."
V tu chvíli za nimi zaznělo: "Gero, proboha, nevymýšlej si!"
Čarodějky se otočily a spatřily Alexandru, jak schází ze schodů. "Vítám vás," usmála se. "Pojďme si popovídat. A Gero, ty si svoje povídačky schovej k jiným příležitostem," doporučila svojí sestře. "Tady ti nikdo neuvěří."
Eleanor neunikl nepřátelský pohled, který Gera na Alexandru vrhla. Bylo jisté, že je mezi nimi nějaké napětí.
"Jdeme do knihovny?" zeptala se Alexandra.
"Ne, rády bychom to vyřídily tady, ale soukromě."
"Gero, zmiz," obrátila se Alexandra na Geru. Ta dupla nohou a se vztyčenou hlavou vyšla z místnosti. Alexandra si povzdechla. "Poslední dobou je pořád taková," vysvětlila. "Ale co - máme důležitější věci na práci, tak co mi chcete?"
Erelana se důležitě nadechla. "Alexandro, domníváme se, že Heria - ať je to kdokoli - usiluje o trůn a je rozhodnuta tě sesadit a sama se prohlásit královnou."
Nastalo ticho. Královna Alexandra na ně chvíli zírala, poté prohlásila: "To je přece hloupost!"
"Proč by to měla být hloupost?" zvedla Erelana obočí. "Je to docela pravděpodobné."
"Co hodláte dělat?"
"To se uvidí," prohlásila Bělooká. "Rozhodně budeme brzy sestupovat do kobek. Nebudeme čekat, až se vás pokusí odstranit."
"O - od - odstranit?" zasípala Alexandra a ruka jí vylétla ke krku.
"To si myslíš, že čekají, že jim trůn dáš dobrovolně?" ušklíbla se Erelana. "Kdepak, budou o trůn bojovat všemi prostředky a zabíjet je pro ně to nejmenší! Nebo jsi to po vraždě Mariny ještě nepochopila?"
"Samozřejmě že ano, ale - jaksi - nečekala jsem - nečekala jsem, že -" koktala královna Alexandra.
"Nečekala jsi co? Že by chtěli zabít tebe?"
"No - ale co, nebudeme o tom mluvit. Varování jste předali. A já mám pro vás jednu velmi dobrou zprávu." Náhle se rozzářila.
"Jakou?" vyhrkla Eleanor poněkud nezdvořile.
"Čekám dítě," oznámila Alexandra a pořád se usmívala.
"Vážně? No to je báječné!" vypískla Erelana. "Jaké mu dáte jméno?"
"Ještě nevím," přiznala Alexandra.
"Gratuluju," usmála se Bělooká.
"A nechtěly byste nějakou dobu zůstat?" zajímala se Alexandra. Bělooká zavrtěla hlavou. "Ne, tady Eleanor musí do školy a my se budeme raději připravovat na bitvu."
"Kdy odsud odjedete?"
"Co nejdřív. Ale rády bychom se zdržely na večeři."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama