Škola hrůzy - 15. kapitola

24. října 2012 v 20:20 | Melanie |  Škola hrůzy
Další týden byl pro Eleanor a Yvenu doslova peklem na zemi. Měli už nového ředitele, starého a nepříjemného, který na všechny kolem řval a na všem viděl chyby (i ty, které tam nebyly). Vyhodil učitele lukostřelby a začal tento předmět sám učit. Jako profesory šermu a historie obsadil dva stejně nepříjemné lidi, jako byl on sám - profesorka historie byla malá, podsaditá, přednášela jednotvárným tónem a i ohromně vzrušující věci u ní zněly jako nuda, profesor šermu zase na každém hledal nějakou chybu.
"Já už se z toho zblázním," prohlásila Yvena po jedné hodině šermu, při které ji profesor Olk seřval za to, že drží meč "jako prase kost". "Viděla jsi někdy, že by někoho pochválil? Nebo povzbudil?"
Eleanor pouze zavrtěla hlavou. "Škoda, že Marinu zavraždili," řekla. "Ta byla tisíckrát lepší."
"A to ještě nechodíš na lukostřelbu," vzdychla Yvena. "Ten dědek nás fakt pořádně dře z kůže. A prohlásil, že dívky by na lukostřelbu neměly vůbec chodit, když na to kašlou. Co si sakra myslí, že jsme za rasu? Nějací remiři, kteří jsou v tomhle mistři už jako desetiletí? Já na to přece nekašlu, ale nemám tolik síly jako kluci!"
"Já tě chápu," prohlásila Eleanor. "Ale co s tím naděláme? Pojď, radši půjdeme do knihovny dopsat ten esej do historie."

V knihovně bylo jako obvykle ticho, které rušily pouze kroky studentů, a občasný tlumený šepot ve skupinkách lidí, kteří si připravovali domácí úkoly. Eleanor s Yvenou se posadily k jednomu ze stolků a začaly pracovat.
"To nemá cenu," zaklapla Yvena asi po půlhodině knihu. "V žádné knize se o přistěhování vodních lidí do Ileranie nepíše nic víc než to, co nám řekla profesorka."
"Já bych vám s tím pomohla, ale máme jít k Bělooké," zazněl za nimi hlas Naire. Obě se otočily. Čarodějka byla udýchaná, pravděpodobně k nim rychle letěla přes celou školu.
"A proč?" zajímala se Eleanor.
"To mi neřekla, ale všichni k ní máme hned jít," oznámila Naire.
"Tak jdeme," zvedla se Yvena. Všechny tři čarodějky vyběhly po schodech a vpadly do pokoje Bělooké. Všichni ostatní už tam byli, ale tvářili se zmateně. Bělooká byla zachmuřená.
"To jed dost, že jste tady!" zvolala.
"O co jde?" zajímala se Yvena.
"Situace je už příliš vážná," řekla Bělooká a tvářila se tragicky. "Musíme okamžitě sestoupit do kobek."
"Moment, moment!" ozval se Mik. "Nejsme dostatečně připraveni!"
"Bohužel je to nevyhnutelné," prohlásila Bělooká. "Demeria má příliš velkou moc."
"Snad nám nejdřív řekneš, co se stalo!" ozvala se Erelana.
"Zrovna mi napsala Alexandra," oznámila Bělooká. "Prý jí ukradli Prut čarodějů."
"Cože?" vyjekli ostatní členové Pětice jako jeden muž, Xandra, Yvena a Eleanor se ale tvářily zmateně.
"Co je to?" zeptala se Xandra.
"Ach, zapomněla jsem, že vy to vědět nebudete," prohlásila Bělooká. "Znáte pověst o Remirském proutku kouzel?"
Eleanor přikývla. V Dérmi se lidé za dlouhých zimních večerů scházeli v hospodě, kde jim Amira donekonečna vyprávěla příběhy z koutů celé Ileranie, ty opravdové, i ty smyšlené.
Také Xandra na otázku kývla, Yvena ale zavrtěla halvou. "Já ji neznám."
"Neznáš?" podivila se Bělooká. "To je škoda. Eleanor, pověz jí ten příběh, prosím."
Eleanor kývla a začala mluvit. Vyprávěla tu pověst tak, jak si ji pamatovala od Amiry. "Remiři byli sice po dlouhá léta vynikající bojovníci, mnohokráte silnější než lidé a v šermířském souboji byli neporazitelní, pokud jde ale o kouzla, byli mnohem slabší než lidská rasa. To je trápilo, jelikož v těch dobách už mnoho lidí umělo magii používat a kdyby se rozpoutala válka mezi těmito dvěma rasami, mágové by remiry snadno porazili. Proto remiři začali hloubat nad řešením tohoto problému. Nakonec to vyřešil remir Nami Ov a unesl tou dobou nejlepšího čaroděje na světě, Gesda. Gesd měl pro remiry vyrobit kouzelné nástroje, se kterými by se remiři v kouzlení vyrovnali lidem. Gesd pracoval mnoho měsíců, ale nakonec se mu podařilo vytvořit kouzelný proutek, který moc remirů znásoboval, stejně tak ale mohl několikanásobně zvětšit i moc lidí."
"To stačí," utnula její vyprávění Bělooká. "Tak, teď jsi to slyšela, Yveno."
"No a co?" podivila se Yvena. "Co má ta pověst společného s naším problémem?"
"Všechno," odpověděla Bělooká. "Ta pověst nebyla jen pověst, Remirský proutek kouzel je Prut čarodějů."
"To není možné," zavrtěla hlavou Eleanor. Bělooká se k ní otočila. "Ty sis tuhle frázi nějak oblíbila, že ano? Mohla bys mi vysvětlit, proč by to nebylo možné?"
"No, protože každá zbraň má jen takovou moc, jakou má její nositel," řekla Eleanor.
"To je sice pravda, ale musíš si uvědomit, že v magii je leccos možné - přestože i ta má své pevné hranice. Prut čarodějů skutečně existuje, i když nevím, jak se o něm mohla Heria dozvědět. Obvykle o tom ví jen královna, její nejbližší, Pětice, případně pár dalších lidí."
"Takže na hradě musí být špeh!" vykřikl Mik.
"Je to možné," přikývla Bělooká. "Teď se mnou asi budete souhlasit, že sestup do kobek je nevyhnutelný. Heria je ještě mocnější než předtím."
"Ale jak víme, že má ten prut zrovna ona?" ozval se Even.
"Je to ta nejpravděpodobnější možnost," řekla Bělooká. "Takže musíme sestoupit a musíme sestoupit hned. Takže si běžte obléct něco vhodného na boj, vezměte si zbraně a za deset minut u vchodu do sklepení."
"Co škola?" vyjevila se Yvena. "Máme hodinu šermu!"
"To počká!" mávla rukou Bělooká.
Eleanor vyšla z pokoje Bělooké a zamířila ke svému. Škubnutím otevřela skříň a vybrala si to, co nosila na šerm - bílou košili, kožený kabátec a kalhoty, vysoké boty. Vlasy si stáhla do ohonu, ze stolu si vzala meč a spěchala ke sklepení.
Bělooká, Naire a Mik už tam stáli a vypadali v pohotovosti. Naire byla trochu bledá a vypadala nervózně, Mik naopak působil dojmem, že se na sestup docela těší. Bělooká se procházela a z její tváře nebylo možné nic vyčíst.
Potom ze schodů seběhla Yvena, cop jí poskakoval na zádech. Vypadala dychtivě, ale trochu vylekaně. V rukou křečovitě svírala meč, jako by se bála, že jí ho někdo vytrhne.
Nakonec se objevili i Even, Xandra a Erelana, a výprava mohla začít.
Bělooká otevřela dveře a vplížila se do tmavé chodby, osvětlené jen několika loučemi. "Jdeme," zavelela.
Sestupovali po úzkém schodišti, které nepříjemně vrzalo. Pod nohama jim prchalo několik obrovských pavouků. Eleanor pevně stiskla rty a přemáhala se, aby neječela. Z pavouků měla hrůzu.
Když sešli ze schodiště, pokračovali krátkou chodbou bez osvětlení. Vedlo tam několik dveří. Byli ve sklepení. Bělooká zašeptala: "Ero." Nad její hlavu vylétla svítící koule.
Mik něco zadrmolil, velké světlo se rozdělilo na několik malých a každé zaujalo místo nad hlavou jedné z osob.
"Bude svítit jenom nám," usmála se Bělooká. "Máme výhodu." Světlo osvětlovalo její tvář a zdůrazňovalo její bílé oči. Eleanor se otřásla.
Před nimi se objevily dveře, tak náhle, jako by vyrostly ze země. Byly zaprášené a ověšené pavučinami, přesto ale šla přečíst cedulka na nich: "Kobky." Bělooká se usmála. "Teď zřejmě nastanou komplikace," sdělila. "Bude to zavřené kouzly, ale předpokládám, že ledabyle." Pátrala dlouhými, tenkými prsty po veřejích, dotýkala se ukazovákem kliky a mračila se. "Aha," řekla najednou a kývla. Tiše se dotkla dveří asi veprostřed a něco zašeptala. Dveře se otevřely.

Opatrně nakoukli do prostoru za ně. Nejprve to vypadalo jako docela obyčejná kamenná chodba. U stěn stály nějaké kamenné mísy na podstavcích a na stěnách byly v držácích umístěné louče, které ovšem nehořely.
"Vypadá to dobře," zašeptal Mik.
Všichni najednou se vecpali do chodby. Rozhlíželi se kolem sebe a pátrali po známkách možného nebezpečí.
Náhle se ozval ostrý řev - zdálo se, že vychází ze zákrutu v chodbě. Všichni se k sobě poplašeně přitiskli a čekali.
Potom se na ně vyřítila doslova armáda - několik desítek koster v brněních a s meči, sekerami nebo luky v rukou si k nim razilo cestu. Erelana vyjekla. Mik s Evenem zároveň vykřikli: "Meriendo!"
Před bojovníky se vytvořila štítová stěna, která jim zabraňovala jít dál, bohužel ale nezabránila lukostřelcům útočit na ně. Erelana s Naire tedy začaly cíleně likvidovat nejprve je. Eleanor s Yvenou používaly základní obranná kouzla, aby lukostřelcům zabránily v útočení, tato kouzla ale byla příliš omezována silou štítu a neochromila je na víc než na pár vteřin.
Asi po minutě se podařilo šermířům a sekerníkům prolomit štít a začali se hrnout k čarodějům. Eleanor jednoho dobře mířeným kouzlem spoutala uprostřed pohybu, vzala mu meč a rozsekala ho na několik malých kostí. Yveně se také vedlo celkem dobře. Eleanor hodila okem po čarodějích, kteří se s přesilou vyrovnávali poměrně dobře - Bělooká nějakým kouzlem právě skolila asi dvanáct najednou. V chodbě leželo mnoho kostí.
Xandra používala velice složitá kouzla a zabila snad ještě více bojovníků než Bělooká.
Naire o kousek dál bojovala s třemi bojovníky najednou. Vykašlala se na kouzla a oháněla se mečem, i když ale byla nepochybně vynikající šermířka, byla jedna na tři.
Potom k ní náhle přiskočil jeden ze sekerníků a udeřil ji. Naire vyjekla a skácela se na podlahu. Z hlavy jí tekla krev.
"Naire!" vyjekl Mik a nemilosrdně všechny čtyři omráčil a rozsekal je. Zbraně jim sebral. Meče přelomil, sekeru zahodil.
Pomalu ale jistě začali vyhrávat, vděčili za to ale hlavně kouzlům. Kdyby bojovali bez nich, už dávno by prohráli. Mik ale celou dobu seděl u Naire a staral se o ni. Eleanor neměla moc času se o to zajímat, protože ji samotnou napadli další čtyři bojovníci a několikrát ji sekli mečem do nohy. Kůže byla sice odolná a ještě posílená kouzly, přesto se jim ale několikrát podařilo ji prorazit. Nakonec to ale Eleanor s Yvenou zvládly. Všechny bojovníky rozsekaly na kousky a zničily jim zbraně, které sebrali.
Když Bělooká vyřídila posledního bojovníka, otočila se na svoje propocené spolubojovníky s úsměvem. "Tak, to by bylo."
"A co bude s Naire?" oddychoval Mik.
"Dýchá?" starala se Bělooká.
"Ano," přikývl Mik, "je ale v bezvědomí."
"Dobrá, vezmeme ji ke mně," viditelně si oddechla Bělooká. "Bojovali jste moc statečně."
"Co - co to bylo zač ty - kostry?" zajímalo Yvenu.
"To byli takzvaní živí mrtví," vysvětlovala stará čarodějka. "Jen ti nejschopnější čarodějové z černé magie jsou schopni oživit mrtvé lidi. Demeria musí být opravdu mocné společenství."
"Co s nimi teď bude?" pohodila Eleanor hlavou ke kostem na podlaze. Přímo u levé nohy Mika ležela lebka. Nebyl to příjemný pohled.
"Chceš si je vzít na památku?" zeptal se Even.
"Ne, ale - nemohou se znovu oživit?"
"Neboj, jakmile jsme je jednou vyřídili, už se to znovu nepovede," usmála se Bělooká.
"To je dobře," usmála se Eleanor. "Taková pětitisícová armáda by nás asi rychle vyřídila."
"O tom nepochybuji," zasmála se Erelana. "Jdeme, ne?"
"Ano, myslím, že by to pro dnešek stačilo. Musíme se postarat o Naire." rozhodla Bělooká.
Mik vzal Naire do náruče a všichni čarodějové vyšli jeden po druhém z kobek. Jakmile vyšli nahoru po schodech, Bělooká řekla: "Miku, ty a já se postaráme o Naire. Vy ostatní si běžte odpočinout a vy dvě," změřila si Eleanor a Yvenu, "běžte na další hodinu."
"A jak omluvíme to, že jsme chyběly na šermu?" protestovala Eleanor.
"Já to s vaším profesorem vyřídím."
"Co máme teď?" zajímalo Eleanor.
"Obranu," protočila oči v sloup Yvena, jak stoupaly nahoru po schodech, aby se převlékly. "Vůbec se mi tam nechce."
"Myslíš, že mně jo?" zabručela Eleanor. "Tak sebou hoď, ať to nezmeškáme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | Web | 25. října 2012 v 8:47 | Reagovat

Tak to je dobrý8)
Líbí se mi ten začátek s tím učitelem:drží meč jako prase kost.Nad tím jsem se mohla zbláznit smíchy8)

2 Melanie Melanie | Web | 25. října 2012 v 13:16 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama