Škola hrůzy - 17. kapitola

3. listopadu 2012 v 17:01 | Melanie |  Škola hrůzy
O dva dny později Bělooká seděla na svojí posteli a předčítala sedmi čarodějům kolem dopis, který jí právě přišel od královny Alexandry: "'Málem jsme chytili jednoho ze členů Demerie, ale utekl nám. Podařilo se nám ale zachytit pokyny, které mu dala Heria. Jsou přiloženy k dopisu. Vše potřebné, co se mělo udělat, už jsem udělala, Alexandra.'" Bělooká se rozhlédla po ostatních a dodala: "Tak, a teď vám přečtu ty pokyny." Vzala do ruky druhý pergamen a začala číst. "'Potřebujeme pohnout s naší záležitostí. Očekávám vykonání úkolu co nejdříve. Dále potřebuji doplnit vojsko a to odkudkoli. Mrtvých je všude dost. Schůze zítra v noci ve Skále osudu.'"
"Skála osudu?" ozvala se Erelana. "Ta je přeci kousek odtud, v lese!"
"Máš pravdu," vydechla Naire. "Co tam asi tak mohou podnikat?"
"To nevím," zamračila se Bělooká. "Ale musíme jim to překazit."
"Jak?" ozval se Even. "To tam prostě přijdeme, pozdravíme je a všechny je tam zabijeme?"
"Drž svůj drzý jazyk za zuby a poslouchej. Nevíme, co tam dělají a jediná možnost jak to zjistit, je vypravit se tam."
"Ty tam chceš jít?" vypravila ze sebe Erelana.
"To je šílené!" protestoval Mik.
"Není to šílené ani nemožné," oponovala Bělooká. "Když budeme mít štěstí, tak to dokážeme."
"Vždyť jsou tam divocí psi!" namítla Naire. "Roztrhali by nás na kusy!"
"A od čeho jsme kouzelníci?"
"Asi tě nepřesvědčíme, že je to pitomost, co?" ozval se Even. Bělooká se usmála. "Ne, opravdu ne. Půjdeme tam. A vy," ukázala na Eleanor a Yvenu, "zůstanete tady. Jasné?"
Obě dvě začaly protestovat, ale Bělooká byla neoblomná. "Ne, je to příliš nebezpečné a už nechci slyšet ani slovo!" to bylo jediné, co k tomu řekla. Prosby Eleanor a Yveny nebyly nic platné, a i ostatní čarodějové stáli za Bělookou.

"To je tedy pěkná pitomost," stěžovala si Eleanor, když s Yvenou seděly u večeře. "Pokaždé říkají, že to bude nebezpečné a ještě nikdy to nebezpečné nebylo!"
"Ale slyšela jsi to o těch divokých psech," namítla Yvena.
"Divocí psi jsou sotva horší než banda koster v kobkách!"
"Já bych řekla, že ano."
"Poslyš, Yveno," vzhlédla Eleanor od talíře s pusou plnou vanilkového pudinku, "ty máš z těch psů trochu strach, že?"
Yvena přikývla. "Když mi bylo šest, bylo všude víc divoké zvěře než je tomu dnes, někdy měla tu drzost přijít i do vesnice nebo do města."
"No to vím," přikývla Eleanor. "A co?"
"Jednou jsme šly s mámou na procházku a napadli nás tam dva psi. Ještěže jsme nebyly daleko od vesnice a včas přišla pomoc. Mám ale na ty psy nepěknou památku na levém stehně."
"Aha," přikývla chápavě Eleanor. "Ale proč jsi tedy přemlouvala Bělookou se mnou?"
"Protože jsem zvědavá, co to Demeria v té skále provádí. Něco mi říká, že zítřejší noc bude určitě zajímavá."

Členové Pětice v čele s Bělookou vyšli z hradu v půl osmé. Xandra Eveliezová s nimi opět (dobrovolně) nebyla.
"Tudy," zašeptala Bělooká a všichni opatrně vykročili.
Přešli přes jezero, kde žili vodní lidé - jedna dívka spala na břehu, po pás namočená ve vodě -, přeskočili plot, který značil školní pozemky a vyšli směrem k lesu. V noci vyhlížel mimořádně tajemně.
"Nepoužijeme světlo?" zajímalo Mika.
"Ne. Ještě není úplná tma. Nebudeme na sebe zbytečně upozorňovat." rozhodla Bělooká a vešla mezi stromy, ostatní za ní.
V lese bylo i v noci plno života. Nad hlavou houkaly členům Pětice sovy a v listí se ozývalo šustění. Nebyla tam tma, přestože stromy mnoho světla nepropouštěly.
Všichni se snažili jít dopředu co nejtišeji. Každá zlomená větvička jim zněla jako rána z děla.
Mohlo to trvat jen čtvrt hodiny, než vyšli na mýtinu, od které to bylo ke Skále osudu už jen kousek, ale jim to připadalo jako hodina.
Potom náhle do ticha zazněl štěkot. Nejprve to znělo jako štěkot jednoho psa, potom se k němu přidal další a další, až to vypadalo na úctyhodně velkou smečku. A přibližovali se.
"Sakra!" zaklela Bělooká. Tasila meč a druhou ruku si připravila ke kouzlení. Ostatní ji napodobili, semkli se k sobě a rozhlíželi se.
Na mýtinu vtrhlo asi třicet velkých, šedivých psů. Od hub jim odkapávaly sliny, oči jim divoce žhnuly. Byli neskutečně rychlí. Ta bitva byla předem prohraná.
Čarodějové se bránili, jak to šlo, ale na mýtině se objevovali pořád další, až se zdálo, že se sem seběhl celý les. Bylo jen otázkou času, než psi získají definitivní převahu a roztrhají je na kusy. Už teď po nich chňapali a málem kousli Erelanu do ruky, čarodějka se ovšem ohnala mečem a usekla dvěma z nich naráz hlavu. Psi padli v kaluži krve na zem, na jejich místo se ovšem drali další a další. Čarodějové se sice bránili a jakžtakž psy odráželi, byla to ale jen otázka času, než se k nim ty bestie dostanou.
Pak se na mýtině jako blesk z čistého nebe objevil další člověk. Jediným pohledem zhodnotil situaci a okamžitě se rozmáchl k útoku na nejbližší psy. Ti se otočili a vrhli se na něj, neznámý to však s mečem uměl mimořádně dobře. Pohyboval se hbitě a mrštně.
Pro čaroděje bylo už mnohem snazší psy, rozptýlené náhlým příchodem neznámé osoby, zabít. Pan (nebo paní) X jim v tom docela slušně pomáhal, skolil jich málem dvakrát tolik než oni. Váhy se začaly pomalu překlánět na druhou stranu.
V jednom okamžiku vyrazil jeden z divokých psů neznámému meč z ruky. Ten něco vykřikl v cizím jazyce a šel ho hledat. Hlas byl jednoznačně ženský.
Čarodějové mezitím pobili zbývající psy a Mik zdvihl meč, který zjevně patřil jejich zachránkyni. "Hej, vy," křikl na ni. "Děkujeme."
Žena se otočila a usmála se. Nebyla hezká, ani ošklivá, tmavé vlasy měla spletené do copu. Mohlo jí být dvacet, ale také třicet. Starší ovšem rozhodně nebyla. "To nic nebylo," řekla. Hovořila s podivným přízvukem.
"Tohle je myslím vaše," podával jí Mik meč. Potom mu náhle padl zrak na jeho jílec. Byl zdoben mozaikou zpodobňující draka s roztaženými křídly. "Vyzyvatelka," vydechl a couvl.
Z Vyzyvatelek měl strach celkem oprávněně. Tyto ženy žily v horách Caruras na severu Ileranie a vynikaly hbitostí, rychlostí a obratností. Byly mistryněmi meče a jen málokdo je dokázal porazit. Jejich název Vyzyvatelky vznikl dávno, kdysi žily v lesích a vyzývaly náhodné pocestné na souboje na život a na smrt. Asi jen třikrát nebo čtyřikrát za celou historii byly poraženy. Teď přesídlily do hor a o zbytek světa se nestaraly, přesto však byly nebezpečnější než ostatní rasy v Ileranii.
Když dívka viděla Mikův úlek, zvedla pravou ruku do vzduchu - naznačila, že chce vyjednávat. "Amma morer!" vyhrkla. "Soudíte příliš rychle, lidští tvorové. Já vám nechci ublížit."
"Jak ti máme věřit?" vyštěkl Mik.
Vyzyvatelka se zasmála. "Kdybych vám chtěla ublížit, nechala bych vás roztrhat smečkou těch psů."
"A proč jsi tu?" vyzvídal dál Mik. "Pokud vím, Vyzyvatelky se o okolní svět moc nestarají."
"Za obvyklých okolností ne," přikývla Vyzyvatelka, "ovšem teď máme společného nepřítele. Není tajemstvím, že Heria by ráda získala náš národ do svých řad, stejně jako není tajemstvím, že ve Skále osudu podnikají něco zlého. Naše královna Sasma mě poslala, abych to tu prozkoumala."
"Dobrá." Mik se uvolnil a přešel k Vyzyvatelce. "Omlouvám se za svoji nedůvěru."
"S tím si nic nedělejte," usmála se dívka. "Jsem zvyklá. Teď musíme jít do Skály osudu. Za mnou!" převzala velení.
Vyběhli z mýtiny a chvíli běželi po lesní cestě, než dorazili ke Skále osudu, která se nad nimi tyčila jako někdo nadřazený lidstvu. Vyzyvatelka chvíli prozkoumávala stěnu, potom na ni přiložila ruku a cosi zašeptala. Skála se nehlučně otevřela. "Tudy," zašeptala Vyzyvatelka a zmizela.
Všech pět čarodějů se za ní protáhlo mezerou a všichni pokračovali dál tmavou, úzkou chodbou. Asi po deseti metrech se chodba rozvětvovala. Vyzyvatelka je zatáhla doleva, kde je strhla do jakési skrýše.
"Kde to jsme?" šeptal Even.
"Tudy uvidíme přímo do sálu, kde se koná jejich shromáždění," odpověděla Vyzyvatelka. "Mockrát jsem tuhle skrýš použila."
"Jak se sem dokážeš dostat a jak víš, kdy budou mít schůzku?" zajímalo Bělookou.
"Máme v Demerii svoje špehy," usmála se Vyzyvatelka. "Pozor, už někdo jde! Opatrně vykoukněte z úkrytu!"
Nadzvedli se a pohlédli ven přes hromadu kamenů, za kterou je Vyzyvatelka zatáhla. Teprve nyní měli možnost prohlédnout si, jak to ve skále vypadá.
Rozhodně to bylo upraveno kouzly. Nacházeli se v nějaké kruhové místnosti s kamennými lavicemi po okrajích. Uprostřed se nacházely padací dveře, jinak to tu bylo prázdné. Vypadalo to, že oni sami jsou v jakémsi výklenku.
Dovnitř vcházelo padacími dveřmi několik osob v červených pláštích. Všechny si sedaly na lavičky, ale nebavili se spolu.
"Ti lidé mají z Herie strach," zašeptala Vyzyvatelka. "Prý je hrozně komanduje!"
"Ani se jí nedivím," ušklíbla se Erelana. "Já kdybych byla na jejím místě, tak bych byla taky taková!"
"Heria už jich pár zabila, když neplnili její rozkazy," odpověděla Vyzyvatelka a její bledá tvář byla náhle nesmírně vážná.
Na to už členové Pětice nic neřekli a raději pozorovali, co se děje před nimi. Lavičky už byly skoro plně obsazeny a všichni jako by na něco čekali.
Po chvíli vyšla padacími dveřmi Heria, za ní nějaká hubená remirská dívenka v otrhaných hadrech a s řetězy na rukou i na nohou. Zjevně nesla své paní věci.
"Podívejte se na to," zašeptala Naire rozzuřeně. "To je skandální! Otroctví je přece zakázáno, zvláště zotročování jiných ras než lidských!"
"Mně to povídat nemusíš," reagovala Bělooká. "A ticho, nebo nebudeme nic slyšet."
Heria se rozhlédla a pronesla zvučným hlasem: "Přátelé! Bohužel nám čas běží a máme nepřátele."
"Ten hlas neznám," zavrtěla hlavou Naire.
"Prý si ho upravuje, aby nebylo poznat, kdo je," mávla rukou Vyzyvatelka. "A tiše."
"Rozhodla jsem se," pokračovala mezitím Heria, "že svůj plán změním. Vojsko nepotřebujeme, máme zhruba tisíc živých mrtvých a to nám na přemožení osmi čarodějů, ze kterých jsou dva ještě děti, bohatě stačí. Je však třeba, a to ihned, odstranit královnu Alexandru."
Čarodějové ve výklenku se po sobě s hrůzou podívali. "Co budeme dělat?" zašeptala Erelana. Všichni ale jen krčili rameny.
"Zítra ke mně přijďte," pokračovala Heria dole v sále, "abychom si vše připravili. Nemůžeme už déle čekat, musíme se trůnu zmocnit hned!"
Ozvaly se povzbudivé výkřiky, které vůdkyni zjevně těšily. Potom někdo vstal a zeptal se: "A co Gera?"
"Gera dnes oficiálně zmizela ze zámku," zamnula si Heria ruce, očividně potěšena. "Nikdy se už nenajde. Převrat proběhne neslyšně."
"A co čarodějové Pětice?" křikl někdo další.
"To jsou naši nepřátelé stejně jako Alexandra," oznámila Heria, "a proto musí zemřít stejně jako ona."
Ozvaly se další výkřiky jako "Správně!" "Ano!" a další. Heria je uklidnila mávnutím ruky a pokračovala. "Také bychom se mohli pokusit převést na svoji stranu Vyzyvatelky a remiry. Obě rasy jsou velmi dobré v šermu, remiři navíc ještě v lukostřelbě a házení oštěpem. Některé Vyzyvatelky už mezi sebou máme, ale ten zbytek by byl také velmi dobrý."
"To snad ne!" zasyčela Vyzyvatelka. "Já bych jí nejradši…"
"Já taky," přikývl Even, "ale musíme se soustředit hlavně na to, co dalšího má v plánu.
Jenže Heria už neměla v plánu zřejmě nic. Dala všem povel, aby se rozešli, zatímco sama zmizela poklopem v podlaze.
"Kam to asi tak vede?" zajímalo Mika.
"Přímo do místa, kde sídlí Heria," odpověděla Vyzyvatelka. "Mizíme!"
"Moment, je tu ještě ta její otrokyně!" ozval se Even. "Nepomůžeme jí?"
"Mohli bychom," usoudila Bělooká. Vykoukla z úkrytu a vyslovila: "Umeralo!" Remirku vzápětí spoutaly provazy.
"Doneseme ji k nám," vysvětlila Bělooká.
Všichni opustili svůj úkryt a hnali se ke spoutané dívce. Ta na ně hleděla s hrůzou v očích a zmítala se na zemi.
"Neboj se, pomůžeme ti," oslovila ji Naire. "Miku, Evene," otočila se na čaroděje. "Vezměte ji."
"Já to udělám," předešel Mik Evena a přehodil si dívku přes rameno. Ta se zmítala jak mohla, potom ale ochabla a nechala se sebou manipulovat.
"Mimochodem, co vy?" otočila se Erelana na Vyzyvatelku. Ta pokrčila rameny. "Uvidíme. Dodám královně zprávu a počkám na další úkol."
"Tak sbohem," stiskla jí Erelana ruku.
"Ne, spíše nashledanou," usmála se Vyzyvatelka a vyběhla z jeskyně. Mágové ji pomalu následovali.
Lesem tentokrát prošli bez zdržení a za chvíli už vstoupili do školy. Vešli rovnou k Bělooké do pokoje a položili remirskou dívku na postel. Bělooká ji zbavila roubíku a ta okamžitě vyhrkla: "Kdo vy jste? A kde já to jsem?"
"Uklidni se, už jsi v bezpečí," usmála se na ni Bělooká.
"Heria si mě najde," zachvěla se remirka. "A ona zabije mě."
"Jak to, že u ní sloužíš? A jak se vlastně jmenuješ?"
"Já nemám jméno. Heria řekla, že když já jsem otrok, ztratila jsem ho. Už ho nemám," odpověděla dívenka.
"Ty nejsi otrokyně, ty jsi normální svobodný člověk jako my všichni!" namítla Bělooká. "Tak jak se jmenuješ?"
Remirka na ni chvíli zírala, potom se její rty rozdělily a vyšlo z nich: "Vara."
"A jak to, že u ní sloužíš?"
"Já si to nepamatuju. Heria, ona umí moc kouzel a ošálí paměť. Nic nevím."
"A kde Heria sídlí? Co dělá? Musíš mi říct všechno!"
"Já jsem unavená," namítla dívka a zavřela oči. Bělooká se otočila na čaroděje. "Necháme ji vyspat. Potom si s ní popovídáme."

Přibližně v tu dobu, kdy čarodějové začali vyslýchat Varu, pospíchala Vyzyvatelka tmavým lesem. Zastavila se u stromu, aby se vydýchala, když ji náhle někdo zezadu popadl a zacpal jí pusu. Vyzyvatelka se polekala, ale zareagovala rychle. Dupla neznámému na nohu a nakonec se jí podařilo vykroutit se. Když poznala, kdo to je, zaklela ve svém jazyce a potom pokračovala v lidštině: "To jsou ale blbý vtipy!"
"Ari, přišel jsem tě varovat," řekl cizinec. Jeho hlas byl tichý a vážný.
"Jo? A před čím?"
"Heria ví, co děláš. Tohle je nebezpečné, Ari. Vrať se k ostatním Vyzyvatelkám a nech to být."
"Ne," zavrtěla Ari hlavou.
"Potom to budeme muset udělat jinak," prohlásil cizinec a sáhl po meči; než ho však stačil vytasit, Ari mu ten svůj přitiskla naplocho ke krku. "Není moc moudré zkřížit zbraň s Vyzyvatelkou," zašeptala. Prohlížela si ho jako lovec, který odhaduje svoji kořist. V tu chvíli vypadala skutečně nebezpečně. "Zradil jsi naši důvěru! Sloužíš jí, že ano?"
"Já to přece nechtěl! To Heria mě přinutila, abych sem šel a zabil tě! Říkala, že jsi nebezpečná! Kdybych to neudělal, zabila by ona mě! Co bys dělala ty na mém místě?"
"Všechny přece čeká smrt! Já bych raději zemřela, než abych zradila své přátele!" vykřikla Vyzyvatelka.
"Ari, nechápeš to! Heria mě mučila! Já vím, že vy máte trochu odlišné názory než lidé, ale ptám se tě - dokázala bys vydržet mučení a nezradit někoho?"
"Nevím, ještě nikdy mě nemučili!" namítla Ari.
Chvíli na sebe jen beze slova zírali, poté Ari znovu promluvila: "Bohužel jsi nebezpečný. Nemůžeš se vrátit k Herii se zprávou, že jsem ti unikla a nemůžeš ani být tady. Takže je jen jediné řešení." Pozvedla meč a trochu cynicky se usmála. "Slibuji, že to nebude moc bolet." A s těmi slovy mu vrazila meč do srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | Web | 3. listopadu 2012 v 22:28 | Reagovat

Oh, ten konec mě tedy dostal!
D-O-K-O-N-A-L-É!!!!
Bezpochybby dokonalé :-)

2 Melanie Melanie | Web | 3. listopadu 2012 v 22:58 | Reagovat

[1]: děkuju :-)

3 Nina Nina | Web | 4. listopadu 2012 v 14:20 | Reagovat

Ahoj,postoupila jsi u mě na blogu do 2. kola SONP :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama