Škola hrůzy - 18. kapitola - 1. část

10. listopadu 2012 v 8:08 | Melanie |  Škola hrůzy
Druhý den byla sobota, takže Eleanor, Yvena a Xandra se mohly sejít u výslechu Vary hned dopoledne.
Když vešly do pokoje Bělooké, čarodějka zrovna pokládala před remirku snídani. Vara si tác s jídlem podezíravě prohlížela, jako by se bála, že je v tom jed. Potom vzala do ruky kus pečiva a hltavě jedla.
Eleanor ji s lítostí pozorovala. Několik remirů už viděla, ale žádný z nich nebyl tak hubený jako Vara. Bylo jisté, že ji Heria trápila hlady.
Když remirka dojedla, zadívala se na ně a zeptala se trochu lámaně: "Tak co vy chcete vědět?"
"Především to," odkašlala si Bělooká, "jestli nevíš, kdo je Heria ve skutečnosti."
"Nerozumím," zamračila se Vara.
"Můžeš nám ji popsat?"
Vara zavrtěla hlavou. "Má dlouhé tmavé vlasy. To je všechno, co já vím."
"A kde sídlí?"
"V kobkách, přeci. Má tam svoji laboratoř, ale nikdy tam nepřespává. Jen tam pracuje."
"A co je v té laboratoři?" zajímalo Bělookou.
"No,"zamračila se Vara, "je tam několik stolů a židlí. Na policích jsou knihy a na stěnách závěsy. Za těmi je toho moc."
"A nevíš," vložil se do toho Even, "jak Demerii zničit?"
Vara se zamyslela a potom přikývla. "Vy musíte zabít Herii. To je jediná možnost. Když ji zabijete, ostatní ztratí svoji magickou sílu, protože Heria je střed toho všeho a z ní - jak to říct? - vychází všechno to zlo. Ona často o tom mluvila s jedním z lidí. Myslím, že on se jmenuje Uril."
"Tak Uril?" zeptala se Naire překvapeně.
"Kdo?" zamračila se Eleanor. To jméno jí nic neříkalo.
"Bývalý člen Pětice," vysvětlovala Naire, aniž by se na ni podívala. "Před několika měsíci zmizel. Na jeho místo nastoupil Even."
"A odkud vzala tu magickou sílu Heria?" zajímal se Even.
"Ona je moc zlá, Heria. Moc zlá, a když je někdo zlý, potom ovládne síly, které by ovládat neměl."
"Máš na mysli černou magii?" pokračoval Even. Vara na něj nechápavě zamžikala. "Jak prosím? Neovládám dobře váš jazyk."
"Ach, já zapomněl, u vás se užívá výraz temná umění, že ano?"
Kývla hlavou. "Heria, ona temná umění ovládá. Dokáže páchat strašlivé zlo. Kdybyste ji zabili, všichni posedlí a očarovaní by se vrátili do stavu, v jakém oni byli předtím, než ona přišla a očarovala je."
"A je u vás hodně očarovaných a posedlých?" zajímalo Evena.
"Ano," přikývla Vara. "Asi třetina se k nim přidala dobrovolně - víc než polovina je ale očarovaná. No a zbytek je posedlý černou magií. Je prý dost těžké někoho posednout."
"A nevíš, jak by se to jejich očarování dalo zrušit?" zajímalo Erelanu.
Vara zavrtěla hlavou. "Je mi to líto, ale nevím. To ví jen Heria a možná Uril."
"Asi bychom si s ním měli popovídat," usmála se Naire. "Poslechni, děvče, nevíš, kde bychom ho našli?"
Dívka na ni pohlédla s hrůzou v očích. "O to se nepokoušejte!" zašeptala. "Heria, ona si ho moc považuje a chrání ho. S ním začala kout ty pikle jak ovládnout Ileranii. Než se k němu dostanete, budete po smrti!"
Eleanor měla nepříjemný pocit, že si jí a Yveny nikdo nevšímá, proto přerušila diskuzi otázkou: "Kdy se vypravíme do kobek?"
"Uvidíme," odbyl ji Mik, ani se neobtěžoval na ni podívat.
"Prosím, mohla bych se ještě najíst?" požádala Vara. "Jsem hladová."
"Jistě," usmála se Bělooká. "Běž do vedlejšího pokoje, necháme ti tam přinést tác s jídlem."
Poslala Varu pryč a řekla: "Tak, co teď? Co uděláme? Je jisté, že nemůžeme jít do kobek, když je tam taková armáda koster!"
"Já bych navrhovala dát vědět remirům!" vložila se do toho profesorka Eveliezová. "Přeci jen jsou to vynikající válečníci!"
"No, ale remiři stejně jako Vyzyvatelky se ostatních ras a hlavně lidí straní, to přece víš," namítl Even, který pro jednou nechal svého pošklebování a tvářil se vážně.
"Měli bychom dát vědět kmenům Ov a Ba," navrhla Naire. "Náčelník kmene Ov je mi zavázán, kdysi jsem mu zachránila život. A kmen Ba se odjakživa velice zajímal o osud Ileranie. Překvapilo by mě, kdyby o společenství Demeria ještě nezaslechli. Navíc jsou oba kmeny dost velké."
"To je dobrý nápad," mínil Mik.
"A zapomínáte na tu Vyzyvatelku, se kterou jsme se seznámili?" argumentovala dále Naire. "Bělooká přeci říkala, že když se s některou z nich znáte, jsou všechny ochotny vás vyslechnout a pomoci vám."
"To je pravda," zvedla Bělooká obočí.
"O čem to mluvíte?" otázala se dokonale zmatená Yvena.
Bělooká krátce vylíčila historku s divokými psy. Yvena se otřásla a prohlásila: "Ještěže jsem nešla s vámi! Umřela bych strachem!"
"Já taky," souhlasila Eleanor.
"Takže zítra vyrazím já s Erelanou a Mikem k Vyzyvatelkám a Naire s Evenem a Xandrou by se mohli vypravit ke kmenům Ov a Ba," rozhodla Bělooká.
"Prosím, mohu jít s vámi k Vyzyvatelkám?" škemrala Eleanor. Bělooká kývla. "Ano, klidně můžeš, ale bude to trochu namáhavé."
"A já bych chtěla jít do remirských vesnic," přidala se Yvena.
"Tak s nimi běž," povzdechla si Bělooká. "Co mám s vámi dělat."
"Ale budeme vstávat zítra velmi brzy ráno," připomněla Naire.
"I tak chci jít," kývla Yvena.
"Dobrá, pak je porada u konce," kývla Bělooká.

"Moc by mě zajímalo, jak vypadá místo kde sídlí Vyzyvatelky," prohlásila Eleanor a otevřela dveře do svého pokoje. Yvena šla automaticky za ní.
"Já jsem zase docela zvědavá na vesnici, kde žijí remiři," řekla a posadila se na Eleanořinu postel.
"To jsou určitě stejně jen dřevěné chatrče," mínila Eleanor, "zato město Desa, kde žijí Vyzyvatelky, je prý velmi krásné."
Do toho se ozval gong.
"Oběd!" zvolala Yvena potěšeně. "Mám hlad."

Druhý den vtrhla Bělooká do pokoje Eleanor už za svítání. "Dělej, Eleanor!" zvolala. "Musíme jít!"
Eleanor neochotně otevřela oči. "Takhle brzy?" zamumlala.
"Ovšemže takhle brzy!" vykřikla Bělooká. "Obleč se, čekáme na tebe!"
Eleanor neochotně vylezla z postele.
"Počkám na tebe ve vstupní síni," řekla Bělooká a zavřela dveře.
Eleanor se protáhla a vylezla z postele. Otevřela síň a chvíli civěla na svůj odraz v zrcadle, potom popadla první košili a kalhoty, které jí přišly pod ruku, obula si boty a vyšla z pokoje.
Ve vstupní síni už čekali Bělooká s Mikem. Eleanor se k nim připojila a všichni tři poté čekali, než k nim dorazí Erelana.
Když konečně byli všichni, Bělooká zavelela: "Takže jdeme!"
Vyšli z hradu a přecházeli po nádvoří. Bylo sychravo a všude se válela hustá mlha, také drobně mrholilo. Eleanor zalitovala, že si nevzala i nějakou vestu.
Otevřeli hradní bránu a vyšli na ulici. Bylo ještě velice brzy, takže venku byl málokdo, a lidé, kteří už šli po ulicích, si malé skupiny většinou nevšímali.
"Poslechněte," oslovila Erelana nějakou ženu, "kde bychom si mohli koupit nebo půjčit koně?"
"Zahněte za roh a je to třetí budova vlevo," odpověděla.
"Děkujeme," usmála se Erelana. "Tak jdeme!"
Zahnuli za roh a zaklepali na dveře u třetí budovy vlevo. Ty se otevřely. Stál v nich nějaký vysoký zamračený muž. "Co si přejete?" zeptal se.
"Chtěli bychom si půjčit koně," prohlásila Erelana.
Muž si je ještě minutu nedůvěřivě prohlížel, potom řekl: "Pojďte dál."
Zavedl je do stáje za domem a ukázal jim svoje koně. "Zaplatíte mi třicet zlatých zálohu za každého," rozhodl. "Jestli vám nějaký uteče nebo se mu něco stane, tak mi zaplatíte plnou cenu."
"Samozřejmě," usmála se Erelana a vytáhla měšec. Odpočítala peníze a začala si vybírat koně.
"Eleanor, ty pojedeš na tomhle," rozhodla a přivedla k ní malou grošovanou klisnu, která vypadala mírně a přátelsky.
Mik si vybral trochu temperamentního hnědáka a Erelana i Bělooká si obě zvolily bílé klisny.
"Šťastnou cestu," popřál jim majitel koní, když se s nimi před domem loučil. "A kdy se asi tak vrátíte?"
"Počítáme, že nejpozději do večera," odpověděla Bělooká.
"To je dobře. Doufám, že se vám nic nestane," usmál se. Eleanor v tom slyšela větu: "Doufám, že ať se vám stane cokoli, moje koně přivezete v pořádku zpátky."
"To my také. Tak nashledanou," rozloučil se za všechny Mik.
Koně vedli až k městské bráně, kde je zastavily stráže. "Moment, moment, kam jdete?" zeptal se jeden z nich přísně.
Bělooká svýma očima přísně pohlédla do těch jeho. "Chystáme se vyjet z města. Na tom snad není nic špatného."
"Jste dost ozbrojeni," přeměřil si je muž pohledem. "I ta mladá dívka má meč." Kývl směrem k Eleanor.
"Nikdy nevíte, jestli vás cestou někdo nenapadne," argumentovala Bělooká.
"To je pravda," zamumlal strážce. "Tak jeďte."
Vyšli z města a nasedli na koně. "Jedeme," zavelela Bělooká.
Pobídli koně a jeli mírným klusem. Nejprve se drželi kamenné cesty, kterou ale brzy opustili a zahnuli na louku vedoucí k lesu.
"Je to ještě pořádný kus cesty," zavolala Bělooká. "Debrém leží na severozápadě, ale my musíme jet úplně na sever Ileranie!"
Vjeli do lesa. Sesedli a vedli koně mezi stromy. Každou chvíli o něco zakopli nebo přehlédli nějakou větev. Naštěstí cesta lesem trvala jen krátce.
Jakmile se dostali ven na cestu, opět nasedli na koně a klusem jeli. Tentokrát se cesty drželi déle, ale po několika mílích opět odbočili a hnali se kolem nějakých prapodivných a hodně velkých skal.

Asi kolem poledne dojeli k jakési malé řece, kde se napili a snědli trochu jídla, které zabalil Mik s sebou.
Po půlhodině Bělooká prohlásila: "Přejdeme řeku a už budeme skoro u hor. Jdeme!"
Všichni se neochotně zvedli ze země a vyšplhali do sedel. Přejeli řeku a klusem uháněli po louce, než se zastavili u menšího kopečku.
"Tady uvážeme koně," rozhodla Bělooká, "a půjdeme dál pěšky. Do hor to není daleko."
Uvázali koně u stromků, které tu rostly. Erelana vzala kámen a vyčarovala z něho menší kamennou misku, kterou naplnila po okraj vodou a položila ji na zem tak, aby z ní mohli pít všichni koně. Potom se připojila k ostatním, kteří už šplhali na kopec.
"Vidíte?" ukázala Bělooká. "Je tady cestička. Když se jí budeme držet, dovede nás až do hor." S těmi slovy vykročila a ostatním nezbývalo než jít za ní.
Cesta neustále stoupala a bylo jisté, že už jsou v horách. Eleanor byla pořádně zadýchaná, protože nebyla na takové výlety zvyklá. Ostatní ovšem očividně ano, protože šli hodně rychle.
Pak se před nimi zjevila brána, tak náhle, jako by vyrostla ze země.
"Město Desa," otočila se Bělooká na ostatní s úsměvem na tváři.
Před bránou stály dvě po zuby ozbrojené ženy, které jim zastoupily cestu. "Co si přejete?" vyštěkla jedna z nich.
"Chtěli bychom si promluvit s vaší královnou," odpověděla Bělooká klidně.
"Proč?"
"Nemohu vám to vysvětlovat, je to naléhavé!"
"Týká se to Demerie," vložil se do toho Mik.
"Demerie?" zbledla žena. "Vy k nim patříte?"
"Ani omylem!" protestoval Mik. "Naopak!"
"Přesto vás nemohu pustit," trvala žena na svém, "pokud někdo neprokáže, že je možné vám věřit."
"Známe se s jednou z vašich lidí," prohlásila Erelana, "ale bohužel nevíme, jak se jmenuje."
"Tak ji popište," vyzvala je žena.
Všichni se okamžitě snažili dát dohromady její popis a snažili se vzpomenout na co nejvíc detailů.
"To mohla být Ari," zamumlala strážkyně. "Pojďte dál, já ji přivedu."
Vešly do města a rozhlížely se kolem.
"Páni," vydechla Eleanor, když uviděla nádheru města Desa. Ulice byly vydlážděny barevnými kameny, domy byly hodně velké, honosné se sloupy a balkony. Často se po jedné stěně domů pnula jakási květina, vzdáleně připomínající obrovskou orchidej. Před domem byly květinové zahrádky a na stromech seděli ptáci. Všude byl pořádek a čistota. Nebylo ani znát, že jde o sídlo nejproslulejších válečnic v celé Ileranii, spíš než ve válečném ležení to tu vypadalo jako v nějaké rozlehlé zahradě.
Bělooká se pousmála, když viděla Eleanořin údiv. "Vyzyvatelky mají hodně rády přírodu," usmála se. "Mají zvláštní spojení s lesem a přírodou, které my lidé zřejmě nikdy nebudeme schopni pochopit."
Došli na náměstí, kde bylo vystaveno několik stánků. Ženy, které u nich stály, byly už většinou postarší, nebo naopak velmi mladé. Většinou nabízely zbroj a různé lektvary, některé ale také rostliny a květiny. Přímo ve středu náměstí stála velká socha draka, který držel v pařátech vejce.
"Bájná dračice Desa, po které bylo pojmenováno toto město," zašeptala Bělooká.
"Desa?" otočila se na ni Eleanor. "To mi nic neříká."
"Asi také nebude. Patří to k jejich mytologii. Podle dávných pověstí byla první Vyzyvatelka zrozena z vejce prokleté dračice Desy."
"Moment, a jak Vyzyvatelky mohou mít děti, když jsou jiná rasa než my?" podivila se Eleanor, když kolem nich prošla asi čtyřicetiletá žena, která držela za ruku dívenku, které mohlo být kolem deseti let. "To jsou i nějací Vyzyvatelé?"
"Ne," usmála se Bělooká. "Vyzyvatelky jsou lidmi - tak napůl. Když se zamilují do člověka, tak s ním odejdou. Nemají s ním svatbu, to kultura Vyzyvatelek nepovoluje. Ale když s ním mají dítě, jsou ti dva považováni za něco jako za manžele - tedy z pohledu Vyzyvatelek. Z pohledu nás lidí je muž svobodný a může se oženit, s kým bude chtít. Není ničím vázán k matce dítěte ani k tomu dítěti. Tedy není vázán v případě, že se narodí dívka. V tom případě se z ní stane Vyzyvatelka. Pokud se narodí chlapec, potom je otec povinen se o něho postarat, jelikož do Desy nesmí vstoupit žádný muž, pokud nepřišel s prosbou ke královně nebo si neodvede nějakou Vyzyvatelku s sebou."
Vyzyvatelka, která šla před nimi, jim poručila: "Tady se posaďte," ukázala na lavičku a odkráčela.
Posadili se a Eleanor prohlásila: "Jak to, že víš tolik o Vyzyvatelkách?"
"Asi před padesáti lety - to jsem ještě byla velmi mladá - jsem tu pobývala," vzpomínala Bělooká. "Tenkrát mě napadli divocí psi a ošklivě mě pokousali. Vyzyvatelky mě zachránily a nechaly mě v Dese, dokud jsem se úplně neuzdravila. Při té příležitosti jsem se samozřejmě začala zajímat o jejich kulturu. Fascinovala mě, byla jiná než ta naše."
"Á vida, naše nedávná zachránkyně se blíží," upozornil v tu chvíli Mik a zadíval se směrem k soše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nina Nina | Web | 11. listopadu 2012 v 17:04 | Reagovat

Ahoj,na mém blogu začalo 3.kolo SONP  a ty jsi postoupila: http://ninadobrev1.blog.cz/1211/3-kolo-sonp ...

2 Zoey Zoey | Web | 17. listopadu 2012 v 16:36 | Reagovat

Páni, tak to je MOC dobrá kapitola. MOC DOBRÁ :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama