Škola hrůzy - 19. kapitola - 1. část

24. listopadu 2012 v 11:50 | Melanie |  Škola hrůzy
Druhá skupinka vyšla z hradu brzy po první a šla pěšky, protože to nebylo moc daleko. U hradní brány měla stejně jako skupinka Bělooké malý konflikt se stráží, ale vše se jim podařilo věrohodně vysvětlit. Cestě do remirské vesnice tedy nic nebránilo.
Chvíli šli proti proudu malé řeky Riry, než ji překročili a zamířili dál po jakési menší loučce. Yvena už byla trochu unavená, ale nedávala to na sobě znát, protože ostatní, a obzvlášť Naire, vypadali, že mají naopak čím dál víc sil.
"Tímhle lesem musíme projít, potom půjdeme ještě asi pět mil, než se dostaneme k lesíku, ve kterém žije první remirský kmen," vysvětloval Even. "Doufám, že se nám podaří je přesvědčit. U kmenu Ov by to neměl být problém, Naire přece říkala, že je jí náčelník zavázán, ale nevím, jak bude reagovat Ba."
Mezitím seběhli dolů z prudkého srázu a zamířili k lesu, který museli přejít. Právě, když se chystali vejít mezi stromy, za sebou uslyšeli: "Haló!"
Protože široko daleko nikdo nebyl, domysleli se, že ten někdo asi mluví na ně. Otočili se a spatřili, jak k nim běží nějaký muž v otrhaných hadrech. Zastavil před nimi a trochu udýchaně se vyptával: "Vy chcete jít přes tenhle les?"
"Ano," přikývla Xandra Eveliezová. "Proč se ptáte?"
"Já bych to nedělal," sdělil jim muž. "V tomhle lese jsou dost nebezpečný bytosti, slečno. Například naříkající víly. Těma se to tam teďka jenom hemží."
Profesorka znatelně zbledla a ostatní se po sobě podívali. O naříkajících vílách toho věděli spoustu, byly to přízraky žen, které se toulaly v některých místech v Ileranii. Svým nelidským křikem dokázaly každého mučit tak dlouho, dokud nezemřel. Existovala proti nim sice různá zaklínadla, ta však nefungovala, jakmile člověk jednou uslyšel jejich křik. Kolovaly o nich různé příběhy, ničeho se lidé nebáli víc než toho, že jednou uslyší jejich křik.
"Kam máte namířený?" pokračoval muž.
"Do remirského lesa, kde žije kmen Ba," odpověděla Naire popravdě.
"Tak to můžete projít Dračím chrámem," poradil jim muž. "Ten je jenom kousíček odtud."
Naire se ohlédla na ostatní. Dračí chrám byla velmi rozlehlá stavba, ve které kdysi žili draci. Ti už tam prý sice dávno nebyli, i tak se ale nikomu nechtělo riskovat.
"Půjdeme chrámem," ozvala se profesorka Eveliezová. Yvena se na ni otočila a uviděla, že je profesorka magie smrtelně bledá. "Já už jsem křik těch víl slyšela," vysvětlila. Bylo vidět, že má skoro smrtelnou hrůzu z toho, že by jej slyšela ještě jednou.
"Aha," přikývla Naire zamyšleně. "No nic, nebudeme riskovat. Půjdeme chrámem. Děkujeme vám," dodala směrem k neznámému muži.
"To nic nebylo, paninko," usmál se dotyčný. Eleanor se otřásla odporem, když viděla jeho zkažené zuby. "Jednou já vám, podruhé zas vy mně."
"Tak jdeme," popoháněla je Naire. "Musíme si pospíšit, jestli tam chceme dorazit za světla.
Přidali do kroku. Naire je zavedla na uzoučkou pěšinku, po které šli asi dvě míle. Potom odbočili doprava a vyšli na velký kopec, na kterém stál Dračí chrám. Ten byl vidět už zdálky, ale teprve, když stáli před ním, mohla Yvena docenit tu krásu a zároveň hrůzostrašnost. Šlo o nesmírně rozlehlou stavbu, kterou kdysi vybudovaly Vyzyvatelky jako úkryt pro draky, kteří byli podle jejich mytologie potomci bohů. Celá léta sloužil chrám jako orientační bod při výpravách, projít přímo jím se však lidé odvažovali, teprve když se rozhlásilo, že jsou draci pryč.
Na všech oknech - a bylo jich tam opravdu dost - byla mozaika ve tvaru dračí hlavy. Podobná dračí hlava byla i nade dveřmi a nad nimi se skvěl nápis v jazyce Vyzyvatelek. Naire se opřela o kmen stromu za nimi a překládala: "Ten, kdo probudí hněv potomků bohů, nemůže čekat spásu." Obrátila se na ostatní. "Staré Vyzyvatelky musely opravdu silně věřit ve svoje božstvo, když vybudovaly takovou nádheru. Prý tu čas od času prováděly i nábožné obřady a k tomu účelu vybudovaly několik obřadních síní."
Yvena by tento chrám pojmenovala jakkoli jinak, jen ne nádhera. Na ni stavba působila dost strašidelným dojmem. "Musí být hodně stará," poznamenala.
"Asi tak dvě sta let, co jsem slyšela," připojila se Xandra Eveliezová.
"Pojďte, nemáme čas!" ozval se Even. Naire se s povzdechem přestala opírat o strom. "Tak jdeme, no," protočila oči v sloup.
Even vzal za obrovskou kliku u dveří a otevřel je. Dveře příšerně zavrzaly a otevřely se. Všichni vstoupili do chrámu. Xandra, která šla poslední, za sebou zavřela dveře.
Yvena vzhlédla a ohromeně vydechla. Strop byl pořádně vysoko nad nimi. Byli draci vážně tak vysocí?
Naire cosi zamumlala a z její ruky vylétla světelná koule, která ozařovala cestu. "Pojďte za mnou," zašeptala čarodějka a jako první se vydala přes první místnost, kterou si Yvena pojmenovala na "Vstupní halu".
Even, který šel s Naire napřed, otevřel další dveře a oba vešli do prostoru, Yvena za nimi, Xandra Eveliezová šla poslední. Všichni procházeli úzkou chodbou ke schodům. Náhle Naire přidušeně vykřikla. "Proboha, co to je?"
Ale to už světlo z její zářící koule osvětlilo to, co Naire tak vyděsilo. Even zalapal po dechu, Naire ještě jednou vyjekla, Xandra Eveliezová prudce zaklela a Yvena měla pocit, že bude zvracet.
Dole pod schody a občas i na schodech byla poházená hromada lidských těl. Několik mužů a žen, dvě děti. Vypadalo to, že zemřeli docela nedávno, možná před pár hodinami, víc ne. Všichni měli obrovské popáleniny na tváři a vypadalo to, jako by křičeli bolestí. Naire se nad mrtvolami sklonila a zkoumala je. Yvena se honem odvrátila, aby znovu nemusela vidět svoji snídani a možná i večeři.
"Draci," zašeptala Naire a pohlédla na ostatní. "To snad ne!"
"Draci?" zalapal Even po dechu. "Jak je to možné? Už tu dávno nejsou! Lidé tudy často procházejí!"
"Je možné, že se draci ve skutečnosti stáhli do jedné ze síní, a když se do ní chtěl podívat nějaký dobrodruh, draky tím probudil," dumala Naire. "No nic, jít tudy musíme!"
Velmi opatrně se vydali dál. Nikdo nemluvil a všichni se snažili chovat co nejtišeji. Našlapovali opatrně a potichu, Naire s Evenem je vedli.
Náhle se z jedné z postranních chodeb ozvaly nějaké podivné, naříkavé zvuky, jako by tam někdo vzlykal a kvílel zároveň. Všichni se semkli do hloučku a tasili zbraně.
"Ale ne," zašeptala Xandra Eveliezová a v hlase jí zazněla neskutečná hrůza a děs. Yvena se na ni otočila. Profesorka magie se opírala o stěnu a byla smrtelně bledá, ve tváři výraz hrůzy a nehty se jí zatínaly do dlaně. "Naříkající víly," zašeptala.
"To ne," vydechla Naire. Vzápětí se však vzpamatovala a ukázala na Evena a Yvenu. "Vy pojďte sem, musím vás zabezpečit proti křiku. Xandro, uteč!"
Profesorka však byla zjevně tak vyděšená, že se už nemohla ani pohnout, pouze zírala před sebe a zjevně byla s každou vteřinou zděšenější. Yvena se přinutila odvrátit od ní pohled a dívat se, co Naire dělá.
Čarodějka právě položila Evenovi ruce na hlavu a něco zamumlala. Dlaně se jí rozzářily rudým světlem. Po chvíli tato záře pominula a Naire položila ruce na hlavu ještě Yveně. Když vyslovila zaklínadlo, zalehly Yveně uši a dívka v nich cítila nepříjemný tlak. Po chvíli to pominulo.
Nedalo se říci, že by Yvena neslyšela nic. Slyšela hlas Naire a Evena, ale tak nějak - zastřeně. Jako by ležela v akváriu.
Oba starší čarodějové se vydali vílám naproti, aby jich zlikvidovaly co nejvíc, než ty bestie spustí svůj křik. Yvena zůstala se svojí profesorkou, která vypadala, že omdlí. Potila se a bylo vidět, že je jí špatně. A potom se v chodbě objevily víly. Bylo jich odhadem kolem dvaceti.
Bylo to poprvé, co Yvena viděla tyto krvelačné příšery na vlastní oči, a absolutně nechápala, čím si tyto bytosti vysloužily označení víly. Pohybovaly se pomalu, jako by se ani nedotýkaly země. Byly to jen kostry potažené kůží, s černými pahýly místo zubů. Nos jim chyběl úplně a rudé oči jakoby jim žhnuly. Na rukou měly dlouhé nehty. Jak pokračovaly dál, byly vidět i černé skvrny na jejich modré kůži. Na sobě měly šaty, které by vypadaly velmi honosně, tedy nebýt toho, že byly roztrhané téměř na cáry.
Dřív, než se mohli Naire s Evenem na nějakou z nich vrhnout, zaklonily sborem hlavy a bylo vidět, že křičí, Yvena však jejich křik neslyšela. Zato slyšela, jak vzadu za ní začala profesorka Eveliezová křičet. Otočila se na ni a zalapala po dechu. Profesorka se svezla na kolena a řvala, zatínala ruce v pěst, v očích se jí objevily slzy. Vzápětí se svezla na zem a zjevně v nesnesitelných bolestech sebou škubala a křičela, jako by si měla vykřičet mozek z hlavy.
Yvena se přiměla odvrátit od ní pohled a otřásla se při představě, jaká muka musí profesorka prožívat. Zaměřila se nyní na Naire a Evena, kteří vepředu dělali z víl fašírku. Několik z nich už leželo na zemi, ovšem jinak jich pořád bylo dost. Yvena tasila meč a vyrazila čarodějům na pomoc.
Pařáty jedné z víl se po ní natáhly a Yvena se po nich ohnala mečem, sekla však vedle. Nadávala sama sobě, že výuce šermu nevěnovala více času. Kéž by tu tak byla Eleanor, které to s mečem vždycky šlo!
"Dávej pozor Yveno, aby tě ty pařáty nezasáhly!" zakřičela na ni Naire a usekla ruku další z víl. Místo krve z ní vyšel nějaký černý kouř a na zem skapávala černá tekutina, která vypadala jako inkoust. Víla, nyní bez ruky, na Naire upřela pohled a kymácivě se vydala k ní, než ale mohla cokoli udělat, odsekla jí Naire hlavu. Příšera se zhroutila do kaluže černé tekutiny.
Even se mezitím vypořádal s několika dalšími vílami a odebral se ke Xandře Eveliezové, zjevně byl toho názoru, že si Naire s Yvenou se zbytkem poradí. Yvena se pevně rozhodla ho nezklamat, sevřela meč pevněji a vrhla se na nejbližší vílu.
Naire udělala většinu práce za ni a během několika minut byl zbytek víl vyřízený. Obě dámy se rozběhly ke Xandře, která klečela na zemi. Sténala, vzlykala a lapala po dechu zároveň. Škubala sebou, jako by ji víly stále ještě mučily. Yvena si všimla, že má na krku podlitiny jako by ji někdo škrtil. Po tváři jí stékaly slzy.
"No tak," tišila ji Naire. "No tak, Xandro, už je to pryč."
"Tohle - už nikdy," vypravila ze sebe profesorka přiškrceně.
"Můžeš vstát?" zeptal se Even.
Xandra Eveliezová se vzpamatovávala ještě několik minut. Potom se kymácivě zvedla na nohy a setřela si slzy. "To je horor," prohlásila. "Tohle bych nepřála ani tomu nejhoršímu nepříteli."
Yvena byla šokovaná, když viděla na vlastní oči účinky děsivé moci naříkajících víl. Hodně o tom slyšela i četla, ale vidět to na vlastní oči, to bylo něco úplně jiného.
Vydali se dál. Even šel vpředu s mečem napřaženým, Yvena uprostřed a Naire, pomáhající Xandře, šla s profesorkou jako poslední.
Cesta byla dlouhá a úmorná. Prostředí Dračího chrámu na všechny působilo tak zvláštně - úzké, dlouhé a tmavé chodby s obrázky draků na stěnách. Nikde tu nebyla okna.
Došli skoro až na konec svojí cesty, když náhle něco zaslechli. Ne ty táhlé a naříkavé zvuky, jako v případě naříkajících víl, ale hluboké mručení, dunivé zvuky, jako by někde blízko šel někdo velmi velký a těžký. Náhle tu začalo být hrozné horko. Yvena dobře věděla, co to znamená. Draci!
"Bez kouzel je nikdy nepřemůžeme," zašeptal Even. "Dávejte pozor!"
"Obrátil se k nim, položil nad ně ruce a něco zamumlal. Yvena měla pocit, jako by se na ni vylil kbelík ledové vody a otřásla se. "Fujtajbl," zamumlala. Naire se na ni usmála. "Já vím. Není to příjemný pocit. Ale na čas nás to částečně ochrání."
"Částečně? Nedalo by se ochránit úplně?" zamumlala Yvena, i když věděla, že kdyby to bylo v moci čarodějů, jistě by je ochránili zcela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | 24. listopadu 2012 v 15:44 | Reagovat

Uff, to byl nervák! Málem se mi zvedl kufr, když jsi popisovala ty "víly". Fujtajbl. Ale už se moc těším na dráčky! Že žádnýho nezabijou, že ne?

2 Melanie Melanie | Web | 24. listopadu 2012 v 16:43 | Reagovat

[1]: :-D Na ty víly jsem si vzala inspiraci z Drakensangu ;-)

3 pavel pavel | Web | 24. listopadu 2012 v 21:02 | Reagovat

Jde z toho hrůza. :-D

4 Melanie Melanie | Web | 24. listopadu 2012 v 21:19 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama