Tomu se říká den blbec...

3. února 2014 v 16:57 | Melanie |  Ostatní
Dva články za jediný den... mhm, moc si na to nezvykejte, jelikož to je jenom tím, že jsem ráno stihla dopsat recenzi na Ti druzí a dnes se stalo pár událostí, které mě inspirovaly k napsání tohoto článku.

Znáte ten pocit, kdy se vám od rána nedaří vůbec nic na co sáhnete a máte pocit, jako by se vám smůla lepila na paty, Tak přesně tohle já zažívám dnešní den.

S dovolením bych teď o sobě prohlásila, že jsem normálně poměrně šťastlivec - když neumím látku, učitel mě jako zázrakem nevyvolá (většinou), když zapomenu na písemku, mám šanci se o tom dozvědět dřív, než učitelka řekne, abychom si vytáhli papíry, a tak dál, momentálně mě napadají jenom příklady spojené se školou, ale dnes je prostě takový ten den, kdy by člověk neměl vstávat z postele (a nejenom kvůli tomu, že je právě pondělí).

Začalo to už od půlnoci, jelikož jsem nemohla usnout a spánek mě navštívil až v půl jedné ráno. (Což je, vzhledem k tomu, že vstávám v šest, celkem problém.) Ne, nezaspala jsem, ani nic podobného. Vzbudila jsem se v šest jako vždy, oblékla jsem se, nasnídala a už jsem se chystala jít na autobus, když jsem si všimla, že mám strašně špinavé boty, tak moc, že bych se s tím styděla vyjít ven. Takže jsem si je honem šla trochu očistit do koupelny, a honem jsem běžela na autobus. No a pár vteřin potom, co jsem vyběhla z domu, jsem uviděla, jak autobus odjíždí ze zastávky.
Takže jsem zalezla zpět do domu s tím, že pojedu autobusem s bráchou, budu přestupovat a přijdu pozdě na první hodinu. Aspoň jsem měla dost času na to, abych dopsala recenzi na Ti druzí a zveřejnila to. Potom jsem tedy odjela s bráchou autobusem - nemohla jsem akorát přijít na to, kam jsem si položila mikinu, takže jsem jela bez ní, ale to byla jenom taková mini nepříjemnost, které jsem nevěnovala pozornost. Takže jsem dojela až do města, kde jsem měla přestupovat na další autobus. Jenže mi samozřejmě nedošlo, že já jsem vystoupila na náměstí, ale ten autobus mi jede odjinud, takže mi to opět ujelo. Čili mi bylo jasné, že už se na první hodinu nedostanu.
Bylo příšerné náledí, takže jsem měla co dělat, abych tam sebou někde nesekla. Navíc jsem měla kozačky na podpatcích (sice malých, ale podpatky to byly), a pokud vám někdo řekne, že je dobrý nápad chodit na náledí v podpatcích, tak mu nevěřte a nezkoušejte to.
Musela jsem čekat hodinu na další autobus, ale ten nakonec přijel, a já jsem doufala, že tímto to skončí. To jsem se tedy pletla!
Takže ted' mi bylo jasné, že se už nedostanu na první hodinu - dějepis, ale přijdu v půlce druhé, což byla ekonomika. Chtěla jsem se ještě učit do češtiny, protože učitelka zkoušela z nové látky, ale byla jsem z toho nevyspání tak unavená, že jsem se na to vykašlala a v autobuse jsem podřimovala. (Popravdě řečeno, když jsem si uvědomila, co máme za předměty, hořce jsem litovala, že jsem se nevymluvila na nějakou akutní nemoc a nezalezla jsem zpátky do postele. A myslím, že kdybych věděla, co mě čeká, tak bych to tak taky udělala.) Takže jsem se nakonec naučila těsně před hodinou a modlila jsem se, aby mě učitelka nevytasila.
Češtinářka ovšem zkouší každý den dva lidi, čili i když byla jako první vyvolaná jedna moje spolužačka, věděla jsem, že nemám ještě vyhráno, takže jsem se pro jistotu ještě učila. No, a samozřejmě, jinak to dopadnout nemohlo, jako druhá jsem byla já.
Blbé bylo to, že na většinu věcí, které jsem věděla, se učitelka zeptala právě spolužačky, která byla vytasená jako první. Dobré bylo to, že hodně věcí, na které se mě ptala, jsem věděla tak z poloviny, a s menší pomocí jsem to nakonec dala dohromady, takže ve výsledku to byla pěkná dvojka.
Každopádně doufala jsem, že moje smůla skončí. Po češtině jsme měli obědovou přestávku, kde se naštěstí nic nestalo, ale potom byly hospodářské výpočty, jeden z předmětů, které opravdu nemám ráda. No, ale to se dalo přežít. A potom byla občanka - a tam mi bylo jasné, že moje smůla ještě rozhodně skončit nehodlá. Nejenže jsem zapomněla sešit, to by se dalo ještě zahrát do autu, ale učitelka oznámila, že jelikož právě končíme s psychologií, tak si napíšeme prověrku, co jsme se za tu dobu naučili. Moje reakce byla asi přibližně taková:


Nakonec to tedy dopadlo dobře, učitelka nám všem dala motivační jedničku do druhého pololetí, a potom už jenom IKT (boha jeho, to je tak strašně nudný předmět! Na základce mě to bavilo, asi proto, že jsme tam nemuseli nic dělat. :D Teď je to opruz. Na co se učím dělání složitých grafů ve Wordu, když to pravděpodobně moc často nevyužiju, a když, tak rozhodně ne tak složitě?), kde jsem zároveň pracovala a sledovala jeden díl American Horror Story (dělat tohle dvoje zároveň je dost zajímavé :D ), a pak už naštěstí domů.
Pak už se smůla zjevně rozhodla, že se na mě přestane lepit, protože autobus ani nepíchl, ani neměl havárii, ani nic jiného, takže jsem domů dorazila v pořádku (tedy, skoro v pořádku, když nepočítám, že asi brzo budu nemocná).
Upřímně řečeno, pokud by měly být další dny v tomhle týdnu jako tenhle... tak mě najdete v posteli, jak si čtu/dívám se na nějaký horor a nehodlám vstát...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helik Helik | Web | 8. února 2014 v 20:17 | Reagovat

Hezký článek :) Moje poslední dny byly taky všechny dá se říci smolné.. Ve škole mi to už přestává jít (asi tím, že mě nadobro přestává bavit :D)
IKT - to máte jakože počítače? tak my na nich naštěstí neděláme nic ani teďka, na střední :D Hodně štěstí do dalších dnů- ať se ti smůla nelepí na paty :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama