Telepatka

9. srpna 2014 v 14:35 | Melanie |  Krátké povídky
Prosím vás, berte ohledy na to, že jsem tuhle povídku psala v jednu v noci bez přístupu ke kafi. Děkuji.

Lucie Skálová podrobila svého nového klienta zkoumavému pohledu svých šedých očí. Konečný dojem byl vcelku příznivý. Typický boháč, který chce vždycky to nejlepší a nedělá mu problém za to zaplatit. Zároveň však odhadovala, že to pravděpodobně bude ten typ, kterému trvá dlouho se vyjádřit.
Její dojem se potvrdil, jakmile muž začal mluvit. "No… ehm… slyšel jsem, že jste ve svém oboru jedna z nejlepších v zemi."
"To nejsem. Já jsem ze všech nejlepší," odpověděla mu Lucie suše.
"Samozřejmě. Proto jsem také přišel za vámi. Jsem si totiž jistý, že nikdo jiný by to nedokázal, a já opravdu potřebuju toho nejschopnějšího."
"Pane Kováři, já bych byla raději, kdybyste přešel rovnou k věci. Proč jste si vyžádal služby telepata?"
"Ehm, ano, jistě. Samozřejmě, všechno vám řeknu. A také, a to bych rád zdůraznil předem, zaplatím jakoukoli částku. Peníze pro mě v této věci opravdu nehrají žádnou roli. Řekněte si částku, a já vám klidně dám peníze. I na dřevo."
Ten musí chtít něco nepříjemného a nemorálního, pomyslela si Lucie, jinak by takhle dlouho nechodil kolem horké kaše.
Nahlas řekla: "Budu moci vyslovit částku, až mi řeknete, co konkrétního mám udělat. Za získávání informací, nebo naopak vkládání myšlenek do lidského podvědomí si účtuji různě vysoké částky. Každý úkol je jinak náročný. Například při zjišťování různých traumat musím -"
"Ne, o trauma nejde," přerušil ji klient. "Jde o něco docela jiného. Abyste rozuměla, chci určité osobě vnuknout jistou myšlenku."
"To bude poměrně drahé. Tohle je vždy těžší, než něčí myšlenky získat."
"Už jsem řekl, že o peníze mi nejde."
"Dobře. Ale abych přijala zakázku, musím vědět úplně vše. O jakou myšlenku se přesně jedná?"
"No - o to právě jde. Abyste tomu rozuměla - chci, abyste někomu vnukla myšlenku na sebevraždu."
Na tváři Lucie Skálové se po celou dobu jejich rozhovoru neobjevil žádný výraz, a tak tomu bylo i teď. Uvnitř však cítila šok. Tohle bylo vůbec poprvé, co za ní někdo přišel s tímto požadavkem.
"Tak co? Vezmete to?" naléhal klient.
"Nejsem žádný nájemný vrah," zavrtěla Lucie hlavou.
"Nechci přece, abyste ji zabila! Jen jí nasadíte brouka do hlavy - a ona se zabije sama."
"To je přece naprosto totéž," namítla Lucie. "Pane Kováři, já opravdu nechci být odpovědná za něčí smrt."
"Myslím, že je v tom ještě něco jiného," namítl klient s úsměvem. "Bojíte se, že to nedokážete, viďte?"
"Co tím myslíte?"
"Víte, něco jsem si o tom zjišťoval, než jsem šel za vámi. Stovky telepatů se v průběhu dějin pokoušelo vnuknout někomu tak silnou myšlenku na sebevraždu, že se daný člověk doopravdy zabije. Podařilo se to jen malé hrstce z nich."
"Samozřejmě že v těchto případech velmi záleží na psychologii oběti," prohlásila Lucie. "Některým lidem stačí malý podnět, aby se zabili, jiní lpí na životě tak silně, že by to nikdy neudělali."
"V tom případě byste to měla mít poměrně jednoduché. Ona se už jednou o sebevraždu pokusila. Před mnoha lety - od té doby se změnila, ale je to alespoň něco. Tak vezmete to?"
Lucie na okamžik váhala. To, co po ní chtěl, bylo odporné.
A strašně ji lákalo to zkusit.
"Výsledek nezaručuji," prohlásila nakonec. "V tomto případě obzvlášť."
Na klientovi bylo vidět, že se mu ulevilo. "Řekněte si částku."



"Budu se samozřejmě potřebovat s obětí setkat," prohlásila Lucie o dva dny později. Seděli s Robertem Kovářem v kavárně a dojednávali detaily. "A ideálně k ní mít přístup více dní. Jednak nemůžu něco nasadit do hlavy člověku, kterého neznám, a za druhé ji budu moci postupně nahlodávat, když s ní budu trávit delší dobu. A také by se mi hodilo vědět, jaký k ní máte vztah."
"Je to moje sestra," odvětil Kovář věcně. "Co se týká kontaktu, to nebude problém. Nevadilo by vám předstírat, že jste moje snoubenka?"
Lucie na něj jen vyvalila oči. "Musíme zacházet až do takových extrémů?" namítla. "Nebudete mít nějaký lepší důvod, proč bych se mohla zdržovat týden spolu s vaší sestrou?"
"Možná ano. Co takhle známá, které vyhořel dům a potřebuje se na pár dní někde ubytovat, než se dá všechno do pořádku?"
"To by šlo," souhlasila Lucie. "Vaše sestra bude určitě v domě celý týden?"
"Ano, bydlíme spolu."
"Dobře."
Chvíli mlčky seděli a dopíjeli kafe, než si Kovář všiml, že ho Lucie zamyšleně pozoruje.
"Asi vám vrtá hlavou, proč tohle dělám," začal.
"Nemluvím s klienty o důvodech, proč mě najali. Pokud to nevyplyne ze situace." To nebyla tak úplně pravda. Lucie to prostě nechtěla slyšet.
"Nenávidím ji," prohlásil Kovář. Lucie k němu zvedla oči a překvapil ji výraz jeho tváře. Opravdu z ní čišela až fanatická zášť. "Zničila mi život, a bude mi ho ničit i dál, pokud s tím něco neudělám." Mluvil s opravdovým odporem v hlase.
"Pane Kováři, vaše důvody mě nezajímají. Já se v první řadě potřebuji dozvědět co nejvíc o oběti. Takže - za prvé - kvůli čemu přesně se před lety pokusila o sebevraždu?"

Několik dní poté zvedla Lucie Skálová ze země svůj kufr a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Nebyla si úplně jistá, jestli vypadá zrovna jako žena, které vyhořel dům, ale na tom koneckonců zase tolik nezáleželo. Nehody potkávají různé lidi, i takové, jako Lucie Skálová. Vlastně si byla jistá, že udělá příznivý první dojem.
Sjela výtahem do přízemí, nastoupila do auta - toho ošumělejšího ze dvou, která vlastnila - a vyjela.

Monika Kovářová vypadala podle prvního dojmu rozhodně mile. Byla vysoká, štíhlá, se záplavou tmavých, po ramena dlouhých kudrnatých vlasů. Stiskla Lucii ruku a usmála se na ni.
"Rob mi o vás už všechno řekl. Je mi hrozně líto, že vás potkala taková nehoda. Když jsme s Robem byli malí, tak nám vyhořela celá kuchyně. Byla to tehdy pěkná otrava."
Vesele se zasmála, vešla do domu a Lucie za ní.
"Opravdu vás nechci dlouho obtěžovat," řekla Lucie. "Jakmile to bude možné, nastěhuju se zase zpátky k sobě."
"Ale prosím vás, zůstaňte, jak dlouho chcete! Mně to rozhodně nevadí, a Rob je tak strašně hodný, nechal by u sebe kohokoli! Navíc říkal, že jste jeho bývalá spolužačka. Potkal se prý s vámi, když byl v tom Norsku. Jak se vám tam líbilo?"
Lucie v tu chvíli upřímně proklínala svého klienta za jeho iniciativu. Tohle si spolu nedomluvili.
"Bylo to tam - velmi zajímavé," vypravila ze sebe nakonec první, co ji napadlo.
"Váš pokoj je tady," otevřela Monika jedny dveře. "Klidně se trochu zabydlete a potom můžete jít na večeři. Je přesně v půl osmé."
"Jistě." Ve srovnání s Moničiným vřelým úsměvem působil ten Luciin odměřeně a chladně.
Když se za Monikou zavřely dveře, Lucie ztěžka dosedla na postel. Bylo to poprvé, co uvažovala, jestli nemá zakázku zrušit. Robert jí nebyl zrovna dvakrát sympatický, zatímco jeho sestra byla hrozně milá i k úplné cizince. Necítila se příjemně, když si pomyslela, že tahle žena kvůli ní co nevidět zemře.
To, co jí bránilo se spakovat a odjet, byl jednak zvyk dokončit rozdělanou práci. A potom samozřejmě ty peníze, co měla slíbené, když to dokáže. Byla to přímo pohádková suma. Lucie se nikdy netajila tím, že má ráda peníze, a že si její služby může koupit každý, kdo patřičně vysype kapsy.
Když už jsem to začala, tak to taky dokončím, rozhodla se. Nebylo jí z toho ale zrovna veselo.

"Tak co si zatím myslíte?" zeptal se druhý den Robert Lucie, když se s ní vytratil z domu pod záminkou, že jí chce ukázat okolí. Právě sešli k řece a stáli na mostu.
"Budu k vám stoprocentně upřímná. Nebude to zrovna lehké. Jestli se vaše sestra někdy pokusila o sebevraždu, tak teď už se z toho rozhodně dostala. Navíc má zřejmě silnou blokaci."
"Cože?" zamračil se Robert.
"Jak bych vám to - no, zjednodušeně jde o to, že v sobě má každý určitý blok proti telepatii. Kdyby neexistoval, dokázal by vám číst myšlenky kdokoli a nepotřeboval by k tomu žádné nadání. Ty nejchatrnější bloky dokážou prolomit i netrénovaní telepati. Vaše sestra má zase blok tak silný, že jej dokážou překonat jen ti velmi zkušení. Řeknu vám upřímně, že je to jedna z nejsilnějších blokací, s jakými jsem kdy měla tu čest. Zkoušela jsem celou noc dostat se jí do hlavy. Ve snu je totiž vaše mysl uvolněnější, a pro telepata je snazší se do ní dostat, aniž by zanechal stopy. Zatím bohužel bez úspěchu."
"Aha," zamračil se Robert. "Za jak dlouho se vám to asi podaří?"
"Těžko říct, je to opravdu velmi složité. Na druhou stranu, mysl těchto lidí je zranitelnější, jakmile se k ní jednou dostanete. Takže až obranu vaší sestry prolomím, nasadit jí do hlavy myšlenku na sebevraždu nebude zase tak těžké, jak to vypadalo."
"A potom co?"
"A potom se ukáže, jestli to stačilo."
"Co když to stačit nebude?"
"Bude," usmála se sebevědomě Lucie. "Jsem si jistá, že znám základní princip. Nesmím hlavně podcenit strach ze smrti, který je v každém. To je častá chyba. I když spousta lidí chce zemřít, většině z nich to strach nedovolí."
"Vidím, že sebedůvěra vám nechybí," podotkl Robert. Lucie si nebyla jistá, jestli se jí ta poznámka líbila.

Tu noc měla Lucie noční můry.
Zdálo se jí, že hledí na Moničin obličej. Žena se nejdřív usmívala, postupně se ale její obličej měnil, až se na něm objevil výraz zoufalství a utrpení. Po tváři jí tekly slzy, vypadala ztrhaně a vyčerpaně. Potom se jen tak beze slova otočila a odešla. Vypadalo to, že s každým krokem její postava bledne, až se nakonec ztratila úplně.

"Vy dnes nevypadáte dobře." Monika podala Lucii talíř s míchanými vajíčky a pátravě se na ni přitom zadívala. "Jste v pořádku?"
"Ano, jen jsem špatně spala."
"Za to určitě může ten sousedův pes! Když jsem se sem nastěhovala, budil mě každou noc, ale už jsem si zvykla. Ani to nevnímám. Snězte to jídlo, než vystydne."
Lucie se posadila ke stolu. Začala jíst, když se Monika zeptala: "Mimochodem, jak dlouho tu ještě zůstanete?"
"Pár dní ještě určitě. Nemám na domě ještě všechno hotové. Doufám, že vám to nevadí."
"Jistěže ne! Alespoň je tady trochu veselo. Tohle je velký dům. Měla by tu žít obrovská rodina, a ne jen dva sourozenci. Dáte si ještě?"
"Ne, děkuji."
"Máte dnes odpoledne něco v plánu?" Monika před ni postavila hrnek s kakaem.
"Ani ne."
"Napadlo mě, jestli se nechcete trochu projít? Kousek odtud je takové pěkné místečko, teče tu kolem řeka. Ale tu vám už Robert asi ukazoval."
"Moc ráda s vámi půjdu." Lucie si v duchu zamnula ruce. Bude sama se svojí obětí. K tomu, aby se jí dostala do hlavy, bude ideální příležitost.
Právě v tu chvíli jí vypadl z ruky hrnek s kakaem. Vykřikla, jak jí horká tekutina polila oblečení. Monika vstala a spěchala pro hadr.

"Je to tu hezké." Lucie se snažila ignorovat skutečnost, že stojí na mostě téměř přesně v tom samém místě, jako když tu s Robertem plánovali smrt Moniky.
"Že ano? Krásná příroda, hučící řeka… Myslím, že tohle je něco jako ideální místo pro sebevraždu."
Lucie se prudce otočila na Moniku. Překvapil ji její výraz. Usmívala se, to ano, ale vůbec ne mile a přátelsky.
"Netvařte se tak překvapeně, proboha!" rozesmála se Monika. "Já vím, o co vám jde. Chtěla jste mě s mým povedeným bratříčkem donutit k sebevraždě, že? Jak jste to plánovala? Abych zašla sem a skočila do řeky? Abych spolykala pár prášků? Nebo se oběsila? Tak jak?"
Lucie nebyla schopná ze sebe vypravit ani slovo. Jen zírala na ženu proti sobě a snažila se to pochopit.
"Takže - vy - vy jste taky telepatka?"
"Překvapení! To jste nečekala, že? Víte, je pěkně pošetilé říkat o sobě, že jste nejlepší. Vždycky potkáte někoho, kdo je lepší než vy. Víte, možná jste nejlepší v Česku, ale rozhodně ne v Evropě. Já jsem se učila u opravdových mistrů. Takže vlastně nejste nejlepší ani v Česku. No není to gól?"
"Váš bratr o tom neví?"
"Přirozeně. Tenkrát před dvaceti lety - když jsem se pokusila o sebevraždu - to byl zoufalý pokus to skončit. Vy jste vlastně stejně stará jako já, že ano? Takže si pamatujete, jakému velkému posměchu tehdy telepati čelili. Bylo mi jasné, že pokud se to někdo dozví, tak jsem vyřízená. Potom jsem řekla, že to bylo kvůli nešťastné lásce. Bylo mi tehdy šestnáct, všichni to zbaštili. Ale když se telepati přestali tak řešit, začala jsem cestovat a učit se. Umím toho mnohem víc než vy, to si troufám tvrdit. Máte mnohem slabší blok než já, i když jste si ho intenzivním cvičením dost posílila. Ale stejně jste nepoznala, že jsem vám vlezla do hlavy."
"Kdy přesně jste mi vlezla do hlavy?" Lucie měla v puse absolutní sucho. Nikdy by nečekala, že se to takhle zvrtne.
"Ach, mockrát. Nejdřív jsem jen četla vaše myšlenky. Moc pěkné. Tak vy jste měla manžela, který se utopil?" Zakroutila hlavou. "Ach, to je smůla. Napadlo vás někdy, že můžete jít za ním?"
"Aha, takže o to vám jde? Chcete mě dohnat k sebevraždě? To se vám nepodaří, u mě ne!" Teď už Lucie začínala panikařit.
"Ach ne, já vás k tomu vůbec dohánět nemusím. Řekla jsem, že nejdřív jsem vám jen četla myšlenky. Byla jsem zvědavá, co tady pohledáváte. Vlastně mě pravda ani tolik nepřekvapila. Můj bratr mě nenávidí už hodně dlouho, ale nemá odvahu, aby mě zabil sám. Čekala jsem, že si někoho najde, ale tipovala jsem spíš nájemného vraha. Byla jsem zvědavá, proč jste na to přistoupila. Potom mě ale začalo zajímat něco jiného. Když jsem se učila u jedné obzvlášť dobré ženy, řekla mi, že ti nejlepší z nejlepších můžou ostatní dokonale ovládat. Zajímalo mě, jestli bych to dokázala. Ukázalo se, že ano. To, jak jste dnes na sebe při snídani vylila kakao, nebyla náhoda, ale můj záměr. Ovládala jsem vaše tělo. A vy jste nic nepoznala! Údajně nejlepší telepatka v tomhle státě!" Zaklonila hlavu a rozesmála se. Lucie ji zcela ochromená sledovala. Trvalo asi minutu, než se Monika uklidnila. Poté si otřela slzy, které jí vytryskly z očí, a znovu se usmála. "A proto mi teď nebude dělat sebemenší problém vás zabít. Vlastně, proč si pořád vykáme? Nejspíš zvyk. Pozdravuj manžela, Lucko."
Lucie zděšeně pozorovala, jak se její ruka natahuje a chytá se zábradlí, aniž by ji mohla nějak ovládat. Vzápětí se přes něj přehouplo celé její tělo, a telepatka najednou stála na opačné straně.
"Ne!" zaječela. "Moniko, prosím!"
"Prosíš? To je fajn." Monika protahovala každé slovo. "Pros ještě."
"Prosím," zachrčela Lucie těžce. "Nech mě žít! Odjedu odsud, seknu s touhle profesí, a už o mně nikdy neuslyšíš."
"Vážně? Tak to je taky fajn. Škoda jen, že ti nevěřím. Ale klidně pros dál, je zábava tě poslouchat."
Vyděšená Lucie sledovala, jak její nohy dělají krok. Stála teď těsně na okraji mostu. Oči se jí zalily slzami.
"Prosím tě! Je mi to líto, Moniko, je mi to strašně líto! Prosím!"
"Líto? A co konkrétně je ti líto? To, jak jsi život člověka vyměnila za pár tisíc, nebo to, že na to ten člověk přišel? A víš co? Už přestaň prosit, začínáš mě nudit. Myslím, že to skončíme hned, než dostaneš šanci říct slovo prosím ještě stokrát. Skoč!"
Luciiny nohy udělaly krok do prázdna. Telepatka zaječela a zřítila se z mostu do vody. Monika se opřela o zábradlí a s úsměvem sledovala, jak žena, díky její moci naprosto nehybná, pomalu umírá. Počkala, až bude po všem, a teprve poté odešla. Domů ale spěchala. Koneckonců, čekal tam na ni bratříček. S tím si taky musí něco vyřídit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Litteris Litteris | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 16:54 | Reagovat

Páni! Je to krásný, čte se to samo... I když to končí takhle, tak mě to vtáhlo do děje :-)  :-)

2 Melanie Melanie | Web | 9. srpna 2014 v 17:54 | Reagovat

[1]: Děkuju za pochvalu :-)

3 Frána Frána | Web | 14. srpna 2014 v 15:12 | Reagovat

Skvělá povídka, moc se mi líbil ten nápad, ale ten konec mi tam připadal tak trochu... navíc. Myslím si, že lepší by bylo udělat z toho pointovku a utnout to, jakmile Lucie zjistí, že Monika je také telepatka, popř. trochu nastínit, co se chystá Monika provést, ale nechat čtenáře si to domyslet :-)

4 Melanie Melanie | Web | 15. srpna 2014 v 11:02 | Reagovat

[3]: Tak trochu nevím, jak bych to v tom případě napsala, otevřené konce mi moc nejdou :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama